Rok 2013? Věc Makropulos Jágr, pašák Pep, Schumi i Lendlův happyend
Podvacáté v řadě bilancuji uplynulý rok také jako sportovní novinář. Svět, který mám přes všechny jeho mouchy opravdu rád, se za tu dobu hodně proměnil. Jedna věc však zůstává stejná. Silné příběhy, jež překračují hranice branek, bodů a vteřin. Posledních dvanáct měsíců je pro mě z tohoto pohledu spojeno se čtyřmi velkými jmény.
Tím prvním je JAROMÍR JÁGR, který i na prahu dvaačtyřicítky patří k hvězdám NHL a stále víc připomíná Věc Makropulos. O jeho výjimečnosti jsme toho napsali už hodně. Ale přesto to stále ještě není dost.
Jágr je pro mě stále silněji zosobněním píle, opravdovosti a totální oddanosti své profesi. Jeho hokejová dlouhověkost a rekordy jsou výsledkem tohoto mixu i obrovské vnitřní disciplíny.
V jeho případě totiž naplno platí, že talent velké dílo jen začíná a až vytrvalost ho naplňuje. Přičemž vytrvalost tady znamená - pokračovat, když už všichni ostatní padli únavou.
Díky spolupráci na připravované autobiografii jsem navíc mohl Jágra poznat i jinak než coby úžasného hokejistu. A našel jsem mimo jiné člověka upřímně hledajícího pravé životní hodnoty. A také muže toužícího využít svou slávu pro to, aby dal správný příklad ostatním a pomohl tak svět udělat aspoň trochu lepší.
Další tváří roku je pro mě fotbalový kouč PEP GUARDIOLA. Když v mnichovském Bayernu v létě střídal Juppa Heynckese, nedávalo mi to smysl. „Proč jde zrovna tam? Co lepšího chce ještě s tím supertýmem dokázat?“ ptal jsem se sám sebe.
Teď se všem prozíravým vizionářům z Mnichova rád omlouvám. Jejich poselství nejen pro fotbal už mi je jasné: „I ten nejdokonalejší systém se dá ještě vylepšit, posunout, najít mu nový rozměr.“
Takže místo spokojeného bilancování úspěšné minulosti v Bayernu raději dál usilovně pracovali. Jen díky takovému přístupu také mohou předejít tomu, aby jejich dominanci v dohledné době někdo progresivnější rázně ukončil a oni žili už jen z minulosti.
Preciznímu Guardiolovi se navíc náročný úkol daří plnit perfektně. Sám se pro naplnění mise stal trochu Němcem. Na druhou stranu se ale pod jeho vlivem z čistě bavorského klubu stává nejen těžko porazitelný sok, ale i atraktivní sportovní značka s obrovským globálním potenciálem.
Jako třetího musím zmínit IVANA LENDLA. Okamžik, kdy ho Andy Murray po svém wimbledonském triumfu vroucně objal v čestné lóži, byl pro mě nejdojemnějším sportovním momentem minulého roku.
Nešlo pouze o to, že tenisový velikán nakonec na centrálním dvorci All England Clubu po finálové bitvě přece jen zažil triumfální pocit. On totiž navíc vysvobodil svého žáka z marnosti, kterou v Londýně dřív sám prožíval.
Chlapíka, jemuž na začátku společné cesty slíbil jen pot a slzy. A on přesto svému učiteli uvěřil, podřídil se jeho drilu a byl za to nakonec odměněn. Takové happyendy se občas opravdu dějí i mimo Hollywood.
Poslední jméno do mého seznamu, bohužel, přibylo na poslední chvíli. Vážné zranění legendy formule 1 MICHAELA SCHUMACHERA otřáslo před silvestrem nejen sportovním světem.
Proč vlastně tato událost zasáhla tolik lidí, kteří nepatří mezi motoristické fanoušky? Jsem přesvědčený o tom, že z velké míry je příčinou absurdita tohoto smutného příběhu.
Vypadá to přece jako holý nesmysl, že by ten ve všech směrech dokonalý šampion s krásnou rodinou a miliony eur na kontě měl osudově doplatit na triviální chybu při sváteční lyžovačce...
Zvlášť když během kariéry bez vážnější újmy zvládnul několik děsivě vyhlížejících karambolů v kokpitu formule 1 při víc než dvousetkilometrových rychlostech. Jenomže i takový je život.
Schumacherova nehoda jako by lidem jasně připomněla, že jediná vteřina může změnit všechno. Předpoklady, plány i ty nejúchvatnější kariéry (byť samozřejmě stále doufám, že Schumiho příběh nakonec také skončí happyendem...).
Přeji vám všem v roce 2014 se sportem i Sportem co nejvíc radosti. A ať se vám daří naplno prožít každý den!
