O Mourinhově lekci a něžném derby aneb Když je soucit potupa
Góóól! Šťastný střelec má ruce nad hlavou, tahle branka rozhodne o postupu. Hráči padají jeden na druhého, ale kamery si už všímají muže, který jako šílenec běží ke klubku radujících se hráčů. To on na sebe vzápětí strhává veškerou pozornost, to on je hrdina rozhodujícího okamžiku. Zápas končí a kamery sledují opět jeho „jízdu“. A když pak hodnotí duel pro televizi a největší hvězda soupeřova týmu se s ním přijde obejmout a poblahopřát mu, máte na světě rázem nejsdílenější video z celého utkání.
Kdo je ta hvězda čnící nad všechny hráče? Ano, José Mourinho, trenér Chelsea.
Kontroverzní, namyšlený, sebevědomý, úspěšný, vzdělaný, milovaný i nenáviděný – tohle všechno k němu sedí. Jedno je ale jisté – tenhle chlapík dal řemeslu fotbalových trenérů opravdu náležitou prestiž. Byť ho řada kolegů nemůže ani cítit.
On je však první (a Guardiola za ním hned druhý), kdo se dokázal stát jednoznačně největší ikonou světového velkoklubu. Namísto kteréhokoliv hráče. A je to vlastně naprosto spravedlivé. Protože právě trenér je v dnešním fotbale tím nejdůležitějším článkem týmu.
Tlakem ke zlepšení i v Česku
Mourinhova škola je ale inspirativní i jinak. Často se mluví o tom, že svou exhibicí dokáže sejmout z hráčů tlak. A rýpavými poznámkami rozhodit soupeře. Ano, to je pravda. Už méně se ale zmiňuje to, jak mistrně (zvlášť při obou angažmá v Chelsea) dokáže své vlastní hráče pod tlak dostat, pokud má zrovna pocit, že je to potřeba.
„Koule“, tohle slovo napsal například anglickému novináři do bloku poté, co byl zklamaný z výkonu svých mužů a reportér se ho ptal, co týmu chybělo. Jindy prohlásil, že jedině možnost jedenácti střídání by mohla jeho mužstvo probudit.
To všechno svědčí nejen o obrovském sebevědomí, ale i o mistrovské schopnosti držet svůj tým pod produktivním tlakem a nutit ho se zlepšovat. A úplně stejný přístup nyní razí v Bayernu i Guardiola.
Pro často až příliš opatrné české trenéry by to mohla být inspirace. Umění šikovně poukázat na chybu či slabinu a dostat tím tak své svěřence pod řízený tlak, který přinese zlepšení, je vrcholným projevem zdravého sebevědomí. A touhy stále se zlepšovat a nikdy se nespokojit.
Upřímný soucit je nejhorší potupa
A ještě malý dovětek k sobotnímu derby pražských „S“. Atmosféra před ním mi tentokrát přijde zvláštně něžná... Proč? Obrovskou rivalitu mezi oběma tábory jako by tentokrát ze sparťanské strany vystřídal skrytý soucit nad hořkým údělem protivníka bojujícího o přežití.
Samozřejmě, že sparťané chtějí vyhrát stůj co stůj. Vždyť jim jde o titul. Ale tradiční předzápasové hecování dvou těžkých vah se tentokrát příliš nekoná. Vzpomeňte si třeba na Tomáše Sivoka a jeho fotku, kdy v rukavicích štítivě držel sešívaný dres. Anebo na výroky o slávistických uplakáncích. Pro někoho to možná bylo na hraně. Nebo i trošku za ní. Nicméně se to dělo a atmosféra před zápasem díky tomu náležitě houstla.
Nyní sparťané vedle „povinných“ výroků o tom, že derby je zvláštní zápas a obří bodový rozdíl při něm nehraje roli, unisono dodávají, že liga bez Slavie a bez derby by nebyla ono. V těch slovech není ani zrnko pohrdání, jsou míněna opravdově. O to bolestněji musí slávistům znít. Větší potupu než upřímně míněný soucit největšího rivala si jde totiž jen stěží představit...
