Co zachránilo Hniličkovi krk? Babišovo (ne)konání i strach svazů o peníze...
Milan Hnilička zůstane prozatím šéfem Národní sportovní agentury. Vděčit za to může po své teplické účasti na papalášské párty severočeského kmotra Petra Bendy hned několika skutečnostem. Alibistickému (ne)konání Andreje Babiše, podpoře sportovních bafuňářů čekajících na dotace a také nedůvěře všech ve funkční systém státní podpory sportu. Ten by správně neměl stát či padat s jedním úředníkem, jenž evidentně selhal.
Už ve chvíli, kdy Andrej Babiš poprvé připustil, že o osudu Milana Hniličky nepochopitelně rozhodne podpora či nepodpora sportovních funkcionářů, bylo prakticky jasno, že hokejový gólman svou politickou smrt tentokrát přežije.
Podmínka to byla samozřejmě v mnohém diskutabilní. Proč? Například proto, že Babiš tím z Hniličky rázem udělal dlužníka všech bafuňářů, kteří mu tento podivný pardon udělili. Z nejvyššího představitele státu pro sport je tak rázem úředníček, který bude zpět rozesílat děkovné maily…
I když o maily tady a teď rozhodně nejde. Hniličkova agentura bude zpět posílat především už zmiňované státní dotace. A to byl také zcela jasně ten hlavní důvod, proč se často rozhádaní sportovní bafuňáři většinově tak rychle shodli na Hniličkově podpoře. Tato kauza totiž přišla zrovna v době, kdy covidovou krizí vyčerpané svazy a kluby počítaly dny a hodiny do chvíle, kdy na jejich svazové účty dotace a kompenzace dorazí.
Právě obava z toho, že změna na postu šéfa Národní sportovní agentury by tento proces mohla třeba jen pozdržet, mu nakonec zachránila krk. Myšlenkový pochod je to sice od sportovních funkcionářů vcelku logický a pochopitelný. Fungování řady svazů je po roce s covidem opravdu na hraně. Bohužel je to ale také postoj veskrze odpovídající stavu české politické scény a fungování státního aparátu.
Pokud by fungoval spolehlivě a sport tu byl zcela samozřejmě brán jako důležitá součást společnosti, která nemusí o podporu škemrat, takováto obava by vůbec nebyla na místě. Rozdělování dotačních miliard a státní strategie podpory sportu přece nesmí být přímo závislá na jednom státním úředníkovi. Byť vysoce postaveném. Takže pokud to nyní premiér dává do přímé souvislosti, střílí se tím tak trochu do vlastní nohy.
Stojí NSA po roce a půl fungování na opravdu pevných základech? Má vláda v čele s Babišem promyšlenou opravdu funkční strategii podpory sportu? To jsou otázky, které se rázem nabízejí. A zodpovědní za odpovědi na ně nejsou sportovní funkcionáři, kteří nyní měli o Hniličkovi nesmyslně rozhodnout místo premiéra…
A jak bude celý příběh pokračovat dál? Je jasné, že Hniličkův mandát je zásadně oslabený. Část silných hráčů v čele s šéfy pražských fotbalových „S“ má hokejový mistr světa dokonce přímo proti sobě. A po všech jeho chybách z poslední doby také nic nenasvědčuje tomu, že by se právě Hnilička mohl v budoucnu stát oním vysněným a všemi uznávaným ministrem sportu.
Za povšimnutí konec konců stojí i Babišova věta o tom, že na podzim jsou přece volby a po nich je možné šéfa Národní sportovní agentury vyměnit. To leccos naznačuje. Babiš je vrcholný politický pragmatik, a pokud by měl kvůli Hniličkovi před volbami jakkoliv ztrácet politické body, rychle ho obětuje.
Smutné je jen to, že největším poraženým v celé té aféře je nakonec opět sport jako takový. Jeho image ve společnosti je po všech korupčních a dotačních kauzách vážně poškozená. A to, že Hniličkovi jeho papalášství nakonec prošlo, se s duchem sportovního fair play znovu dost výrazně míjí…
