Volby FAČR: Fousek, nebo Poborský? Pro oba to je výzva velká jako Everest
KOMENTÁŘ ŠÉFREDAKTORA LUKÁŠE TOMKA | Už zítra bude mít český fotbal nového šéfa. Člověka, který by měl po zaslouženém pádu Romana Berbra začít stavět nejpopulárnější sport na nohy a vracet mu zle pošramocenou důvěryhodnost. Předsedu, který se v chaosu provázejícím každý pád diktátora má pokusit znovu nastavit spravedlivější řád a posunout český fotbal víc směrem do západní Evropy.
Volby jsou i díky této okolnosti vnímány tak trochu jako boj dobra se zlem. Boj toho starého a nahnilého - reprezentovaného v tomto duelu většinově podporovately Karla Poborského - s tím novým a zdravějším v čele s kandidátem Petrem Fouskem. Jenomže takhle černobíle svět a ani český fotbal nefungují. I zde existuje mnoho odstínů šedi…
Nejdříve ze všeho je třeba konstatovat, že ani jeden z kandidátů nevypadá jako lídr, který má pro těžký úkol všechny nezbytné předpoklady. Ani jeden z mužů také bohužel není osobností, která bude bez větších pochybností schopna spojit v současnosti rozbombardovaný fotbal v jeden zdravý proud.
Petr Fousek je celoživotní kariérní funkcionář a je svým způsobem „protimluv“, že zrovna on má být garantem velkých změn. Opatrný, možná i lehce podezíravý, muž rozhodně během osmadvaceti let funkcionaření nezískal pověst razantního reformátora. Důslednost, smysl pro systém i detail, podrobná znalost fungování českých i evropských struktur - to jsou jeho přednosti, které by z něj udělaly ideálního generálního sekretáře FAČR.
To Karlu Poborskému by pro změnu ze všeho nejvíce slušel post člena výkonného výboru zodpovědného za fotbalovou strategii a výchovu mladých hráčů. Velké jméno, několikaletá práce ve sportovním úseku asociace, vnímání fotbalu ze strany hráče i klubu – to jsou jeho předpoklady. Malá znalost hlubšího fungování fotbalových struktur, nulové zkušenosti s řízením tak obrovského kolosu, kde jste neustále pod obřím tlakem zevnitř i zvnějšku, ho naopak mohou významně brzdit.
Jenomže za osm měsíců od pádu Lorda Voldemorta český fotbal jiná jména prostě nevygeneroval. A tak je jasné, že ať už z těchto kandidátů vyhraje kterýkoliv, čeká ho v následujících letech výzva velká jako Mount Everest. A tam se ne každý nakonec vyškrábe. I pro to je na místě upozorňovat na rizika, která cestou jednoho či druhého mohou potkat.
Je jich hodně. Jednou z největších výzev bude pro oba kandidáty schopnost zachovat si zdravý odstup od těch, kteří se je nyní do předsednického křesla snaží dotlačit. U Karla Poborského jsou to mimo jiné některé postavy úzce spjaté s minulým režimem, které prostě a jednoduše nechtějí přijít o pozice a vliv.
Autorovi slavného lobu z EURO 1996 bych předem až tolik nevyčítal, že se ve volbách rozhodl opřít především o hlasy konzervativního křídla. Ve chvíli, kdy se tvářemi nového proudu stali Vladimír Šmicer a nakonec i Fousek, to stále lze vnímat jako pragmatický politický přístup. Když to hodně přeženu, aniž bych chtěl také jakkoliv srovnávat morální kredity Poborského a Václava Havla, toho také po pádu totality zvolil prezidentem i většinově komunistický parlament.
Zásadní věc je prostě a jednoduše to, jak se vybarví Poborský po volbách, pokud je vyhraje. Dokáže nefungující věci měnit, i kdyby se to části jeho podporovatelů určitě líbit nebude? Bude nekompromisní, když uvidí, že chce někdo jet ve starých kolejích vedoucích do slepých uliček? Nebude chtít na Strahově zachovat status quo i u lidí typu současného generálního sekretáře Jana Paulyho, kteří na svých postech nemají co dělat? A bude schopen vést fotbal opravdu tak transparentně, jak v připravených šotech na sociálních sítích hlásal, když měl už během předvolební kampaně s otevřeností a diskuzí nad nepříjemnými tématy opakovaně značné problémy?
Velké otazníky je však třeba vnímat i v případě Petra Fouska. Jeho kandidatura je díky nálepce muže, který se před čtyřmi roky dokázal ve volbách - byť nakonec neúspěšně - postavit Romanu Berbrovi, vnímána na první pohled veřejností o něco pozitivněji. Kdo ale chce vidět pod povrch, Lochnesku také zahlédne…
Vždyť nejhlasitějším Fouskovým podporovatelem je zároveň ten nejnevyzpytatelnější – Jaroslav Tvrdík. Muž s kontroverzní politickou minulostí sice dokázal udělat ze Slavie vítězící mašinu, nicméně jeho ambice začít spoluřídit celý český fotbal právem vzbuzují obavy.
Tvrdík je neřízená střela, která dosud mimo Slavii ve fotbale spíš věci bořila, než pomáhala jakkoliv smysluplně budovat. Navíc je to obratný manipulátor s toxickými politickými kamarády typu hradního kancléře Vratislava Mynáře a především muž s neutuchající touhou přinést čínským soudruhům na podnose jakékoliv zajímavé sousto. Jednou to může být vliv na českého prezidenta, podruhé třeba vliv nad českým fotbalem.
Fousek je sice zkušený funkcionář, ale jak se bude schopný případně bránit takovým tlakům, je otázka. Stejně jako to, do jaké míry bude v proudu nových spasitelů českého fotbalu schopen rozpoznat zrna od plev a podle toho k nim přistupovat. A nakonec jde i to, zda by v sobě našel charisma a odvahu lídra, když tyto vlastnosti až dosud příliš neprokazoval.
Případný úspěch obou možných strahovských šéfů pak bude hodně záležet na dvou věcech. Jednak na jejich schopnosti vytvořit si kolem sebe silný tým, který jednomu či druhému pomůže naplňovat vize (systémové i ekonomické) a bude pro předsedu i jakýmsi štítem v dobách navracení se do normálu.
A ta druhá věc? Zdaleka nejdůležitější pro úspěch nejen na fotbalovém hřišti, ale i v kancelářích vedle něj, jsou funkční vztahy. Schopnost zasypat příkopy mezi tábory a začít něco smysluplného společně budovat.
V tomto ohledu leží nezanedbatelná zodpovědnost i na delegátech Valné hromady FAČR. Ti totiž nebudou rozhodovat zdaleka jen o předsedovi, ale také mu navolí výkonný výbor, který s ním bude fotbal řídit. A bylo by moudré, pokud by při házení lístků mysleli i na to, zda volí opravdu akceschopnou vládu, v níž mají zastoupení všechny hlavní předvolební proudy.
Vzhledem k tomu, že důležitým vyjednávačem bude na valné hromadě Miroslav Pelta, možné to je. Jabloneckému šíbrovi totiž můžete právem leccos vyčítat, ale jednu zásadní přednost mu upřít nemůžete: neuvěřitelnou schopnost spojovat zdánlivě nespojitelné. Prostě lidi dávat dohromady, ne je rozdělovat. Byť třeba i z čistě pragmatických důvodů, protože často je lepší mít oponenta ve vládě, než mimo ní…
Tak ať si zítra fotbal z těch všech nedokonalých možností vybere tu, která mu nejvíc pomůže.
