KOMENTÁŘ ŠÉFREDAKTORA LUKÁŠE TOMKA | Deset let nekonečného čekání je pryč. Hokejová reprezentace se po době zmaru vrací z mistrovství světa s cenným kovem. A bronzová medaile chutná po dlouhém půstu nezvykle sladce. Český hokej zmítaný vnitřními sváry i bolestivým hledáním funkčního sportovního fungování tuhle injekci potřeboval. A to i přesto, že rozhodně nevyřeší problémy, které národní sport momentálně má.
Tenhle bronz bude navždycky spojený s velkým obratem v zápase, který přitom na konci první třetiny vypadal, že už je skoro prohraný. Zmrtvýchvstání spojené s přesně načasovanými tahy finského stratéga Kariho Jalonena bylo dechberoucí a zapsalo se do české hokejové historie.
Český tým zle vyškolený v sobotním semifinále s Kanadou se mohl lehce propadnout do bramborové letargie. Místo toho ukázal opravdovou vůli proměnit slova o semknuté partě a velkém medailovém snu ve skutečnost.
Pastrňák, Krejčí, Hertl, Blümel, Hronek, Flek nebo Kämpf se nestali novou zlatou generací, která vrací český hokej na delší dobu do světové špičky. Spíše ukázali výjimečný charakter. A vyšli na poslední chvíli ze tmy, která národní sport v posledních letech neprostupně obestírala, s bronzem na krku.
Je to velký úspěch této konkrétní party, který ukazuje jediné: pokud se sejde dobře postavený tým, pokud na lavičce nestojí egomaniak, ale pragmatický kliďas, a pokud máte k dispozici momentálně nejlepšího českého hráče v NHL Davida Pastrňáka, Česko stále může na mistrovstvích světa bojovat o cenné kovy. A jednou za čas i nějaký získat...
Medaile také upevní pozici Kariho Jalonena na české střídačce. A to je dobře. Hra reprezentace sice měla v určitých fázích turnaje k ideálu daleko. Nicméně klidně působící Fin do českého hokeje vnesl nový pohled na věc nezatížený často nezdravými vztahy či minulými křivdami.
A také prokázal schopnost spojit tým v pravou chvíli pro jeden cíl, vypořádat se s krizovými situacemi s nadhledem a nepropadnout negaci. Teď navíc bude mít čas a prostor vztahy kolem národního týmu dál kultivovat. A to se po nepovedeném angažmá Filipa Pešána zvlášť cení.
Snad se tedy v nelehkých dobách stane finský bronz pro český hokej povzbuzením. V jakém smyslu? Že má cenu opravdu systémově začít hokej měnit a inspirovat se tam, kde to nyní umějí nejlépe. Tedy v NHL a momentálně i ve Finsku.
Jestli chce touto cestou hokej opravdu vykročit, se částečně ukáže už za pár dnů na valné hromadě. Na ní dá k dispozici svou funkci současný šéf Tomáš Král. A očekává se tvrdý boj plný zákeřných faulů ze všech možných stran. Bude se soupeřit o moc, o kontrolu nad dotacemi ale i nad organizací světového šampionátu v roce 2024 v Praze a Ostravě.
Osobně bych volil toho, kdo nejpřesvědčivěji ukáže cestu k tomu, jak český hokej opravdu sportovně pozvednout a přiblížit světové špičce. Aby se prostě nestalo, že na velkou medaili budeme čekat až do roku 2032…
Uvidíme, nakolik to je naivní pohled na věc…
Související články
