Omámeni mocí a penězi. Proto bafuňáři trapně poklonkují Putinovi
KOMENTÁŘ ŠÉFREDAKTORA LUKÁŠE TOMKA | Politika by neměla zasahovat a ovlivňovat svět sportu. Toto tvrzení z úst vrcholných funkcionářů zaznívá často. Nejhlasitěji pak paradoxně a cynicky od těch, kteří sport a své funkce v něm už dávno zneužili právě ve prospěch politiky. Nebo ještě lépe řečeno ve prospěch politických diktátorů. A jak ukazují i případy bývalého prezidenta IIHF Reného Fasela či šéfa MOV Thomase Bacha, nedělají to většinou nezištně...
Švýcarský zubař, který stál v čele světového hokeje od roku 1994 dlouhých 27 let, se již během svého panování netajil náklonností k putinovskému režimu. Už v roce 2011 Fasel převzal za svůj vstřícný postoj ke Kremlu od tehdejšího prezidenta Medveděva Řád přátelství - nejvyšší ruské vyznamenání pro cizince. A jeho sympatie pro Putina se nezměnily ani poté, co Rusko před rokem napadlo Ukrajinu a začalo bezohlednou válku.
Naopak – ta náklonnost pokračuje. Fasel opakovaně kritizoval vyloučení ruských hokejistů ze světových akcí, to už podle posledních informací dokonce jako ruský občan. "Je to jeden z nejsmutnějších okamžiků v historii IIFH," pravil v reakci na zákaz pro Rusko a Bělorusko startovat na MS.
V době, kdy se civilizovaný svět staví k Putinovi zády a snaží se ho dostat do izolace, jde prostě Švýcar dál bez ostychu po cestě, ze které už není návratu...
Proč se sportovní funkcionáři na takové mise vůbec pouštějí? I na to Faselův příběh hezky odpovídá. Rozhodně za tím není třeba hledat jakékoliv ideologické souznění s diktaturami a jejich vrcholnými představiteli. Důvod je daleko prostší.
Je totiž naprosto jasné, že je to moc a bohatství, kterými tyrani Putinova kalibru disponují, co láká bafuňáře jako můru slepě letící na rozsvícenou lucernu během letního večera. V té chvíli jsou schopni prodat nejen sport, který zastupují, ale i sami sebe.
A tak vlastně nikoho ani moc nepřekvapí, že kromě ruského občanství Fasel nyní údajně koupil i 54% podíl v ruské společnosti Alma Holding, která se věnuje poblíž Černého moře pěstování ovoce. A že zbytek firmy patří zcela náhodou oligarchovi Gennadiji Timčenkovi, který nejen že šéfuje KHL, jejímž je Fasel poradcem, ale je také úzce napojený na Kreml? I to do celého příběhu dokonale pasuje.
Šéf MOV? Nadbíhá Putinovi, kárá Ukrajinu
Pro velké sportovní organizace je obecně propojení jejich vrcholných představitelů na diktátory všeho druhu stále větší problém. Kromě hokeje to nedávno na šampionátu v Kataru řešil například i fotbal.
Věty Faselova krajana Gianni Infantina o tom, že se cítí být Katařanem a Arabem a že Evropa by se měla tři tisíce let omlouvat za své činy místo toho, aby upozorňovala na porušování lidských práv v Kataru, obletěly svět.
A silné kontroverze nyní vyvolává i aktivita šéfa Mezinárodního olympijského výboru Thomase Bacha. Ten pro změnu začal pozvolna lobovat za návrat ruských a běloruských sportovců na olympiádu v Paříži v roce 2024. Byť pod neutrální vlajkou.
„Úkolem MOV není rozdělovat, ale spojovat,“ tvrdí Bach. Nicméně ani v jeho případě nezní taková slova vůbec přesvědčivě, protože Bachovy možnosti ukončit válečný konflikt na Ukrajině se blíží nule. A on to dobře ví. Tak o jakém spojování tu mluví?
Pokud si navíc přečtete v Olympijské chartě druhý bod základních principů („cílem olympismu je zapojit sport do služby harmonického rozvoje lidstva s cílem vytvořit mírovou společnost, která dbá o zachování lidské důstojnosti“), zjistíte, že Bach jedná dokonce i přímo proti Chartě.
Nakonec těžko si představit něco absurdnějšího než to, že šéf MOV nepřímo lobuje za zájmy válečného zločince a naopak kárá napadenou zemi. Tedy Ukrajinu. A za co? Kvůli nepřiměřenému nátlaku, když vyzývá ostatní země k bojkotu, pokud by v Paříži příští rok ruští sportovci přece jen soutěžili.
Překvapivé to ale bohužel není. Úzké vazby na Vladimíra Putina totiž lemují velkou část Bachovy kariéry v mezinárodním olympijském hnutí. Do jeho čela mu v roce 2013 údajně vydatně pomohl právě i vliv současného ruského diktátora. Tehdy německému sportovnímu diplomatovi zjevně propojení světů sportu a politiky až tolik nevadilo...
Monstrózní akce diktátory přitahují
V následujících letech pak šéf MOV tuhle službičku Putinovi několikrát oplatil. Poprvé při olympiádě v Soči 2014. Tehdejší Hry za 51 miliard dolarů byly vůbec nejdražší v historii kvůli neprůhledným a předraženým zakázkám na výstavbu sportovišť i samotnou organizaci. Skandální počínání ale přikryl Bach chvalozpěvem o tom, jak úžasně byly Hry právě i s Putinovým osobním přispěním připraveny.
Když pak později vyšlo najevo, že Rusko své sportovce chystalo na boje o medaile i s pomocí státem organizovanému dopingu, hlavní ochránce olympijských hodnot ani tehdy nekřičel na poplach. A nyní servilitu k Putinovi projevil znovu.
To všechno se přitom děje ve chvíli, kdy je olympijské hnutí ve složité situaci kvůli klesajícímu zájmu především mladé generace o boje pod pěti kruhy. Té generace, která se nyní staví tak aktivně proti ruské agresi. Generace, která společenství pěti kruhů musí po Bachových kontroverzních slovech nutně vnímat jako svět, s nímž už tak moc společného nemá...
Je nepochybné, že světový sport do budoucna čeká dilema. Buď i dál pořádat monstrózní supernákladné akce, které jsou často propojené s toxickými režimy a mocnými diktátory. Ti jsou totiž často první, kdož jsou schopní nestandardně zaručit prostředky na jejich organizaci. Mají většinou jen jednu či dvě „malé“ podmínky: sport musí zároveň posloužit jejich propagandě, nejlépe pak i k jejich obohacení.
Anebo je tu druhá cesta. Pokusit se o renesanci, sport vrátit více ke kořenům a opravdu ho rozumně oddělit od politiky, protože úplně ho separovat už samozřejmě nikdy nepůjde. V této chvíli však tato druhá cesta reálně nevypadá. Nakonec i kvůli bafuňářům typu Reného Fasela či Thomase Bacha...
