1/33
Stadion během atletického mistrovství světa v Kataru, kam chodí velmi slabé návštěvy • Profimedia.cz
Stadion během atletického mistrovství světa v Kataru, kam chodí velmi slabé návštěvy • Profimedia.cz
Stadion během atletického mistrovství světa v Kataru, kam chodí velmi slabé návštěvy • Profimedia.cz
Stadion během atletického mistrovství světa v Kataru, kam chodí velmi slabé návštěvy • Profimedia.cz
Christian Coleman. Shelly-Ann Fraser-Pryceová. Karsten Warholm. Maria Lasickeneová. Christian Tayor. Sifan Hasanová. Hvězdy atletiky se snaží a na konci předlouhé sezony předvádí na mistrovství světa v Dauhá parádní show. V samotném horkém městě naplněném vychlazenými úkryty to ale nikoho moc nezajímá, s výjimkou afrických přistěhovalců, kteří ujíždějí na dlouhých bězích.
„Vy jste tu taky kvůli mistrovství světa? Koukni, tenhle byl u mě v autě.“
Indický taxikář v zácpě jednou rukou ledabyle kontroloval volant a druhou hledal v galerii svého telefonu.
„Vidíš? Ten se mnou jel. Cejhae Greene se jmenuje. Říkal, že je nejrychlejší z Antiguy a Barbudy a třicátý nejrychlejší na světě,“ šveholil řidič.
A znáš nějaké opravdu slavné atlety? Usaina Bolta, třeba?
Zavrtění hlavou.
Člověka by nenapadlo, že uprostřed města, které pořádá světový šampionát v atletice, najde člověka, který nezná Bolta. Indický taxikář má asi jiné starosti, ale aspoň místní by mohli dorazit, když už se Dauhá na šampionát připravuje pět let.
„Po dvou solidních dnech návštěvnosti (70% v první den a 67% druhý den), čísla podle našich očekávání poklesla pod 50%, což bylo způsobeno začátkem pracovního týdne v Kataru,“ píše se ve zprávě IAAF.
Opravdu. Přišlo mi to do mailu. Pár lidí si ale možná všimlo skutečnosti. Stadionu pro 48 000 lidí, na němž je velká část sedaček zakrytá obrovskými barevnými plachtami. A i tak není plno, ani zdaleka. Při nedělním finále ženské stovky byly ochozy téměř prázdné. A když v pondělí slavil své zlato Karsten Warholm po jednom z nejočekávanějších závodů šampionátu, jeho rozpumpovaná radostná gesta se zvláštně vyjímala na pozadí opuštěných sedaček za ním.
„Samozřejmě je blbý, že prostě nechodí diváci, že jich tam je málo, že někoho představují a oni ani netleskají, nepodporují,“ posteskla si překážkářka Zuzana Hejnová.
Šéf IAAF Sebastian Coe rád mluví o tom, že šampionát v Kataru je pro atletiku novou příležitostí. A mohlo to tak být, proč ne? Chalífův stadion je překrásný. Klimatizovaný, uprostřed pouště. Parádní úlet, pravda. Ale o něčem takovém lidstvo na konci dvacátého století snilo, ne?
A je třeba přiznat, že ne pokaždé je na stadionu mrtvolný klid. Když jsou na pořadu vytrvalostní běhy, Etiopané a Keňané ochozy pravidelně mění ve rvoucí fotbalový kotel. Zpívají, tančí a halekají, až je musí hlasatel před starty sprintů do amplionu zklidňovat zoufalým: „Ššššššššš!“
Drsné scény padajících chodkyň v krutých podmínkách půlnoční promenády Al Corniche, to už je druhá věc. Víc než sport to byl boj o přežití.
„Podle mě peníze nejsou všechno, ale člověk se na to musí dívat i z druhé strany,“ přemítá legendární oštěpař Jan Železný. „Nevím, co to všechno přineslo. Kdyby to přineslo peníze na dalších deset let, asi bych to dokázal skousnout. Ale nevím. Je to tak, jak to je. Vždycky záleží, jak to vyjde v televizi – jestli se lidé budou dívat.“
To je hřebíček na hlavičku. Prázdné tribuny Chalífova stadionu jsou smutné. Televizní atletika, to je ale jiná věc. IAAF připravila největší televizní projekt historie. Vymyslela záběry do tváří sprinterů před startem, vrcholy večera propaguje bombastickým videomappingem. Závodníky sleduje národní stopa, proto tak často vidíte české atlety.
A minimálně v Česku to zatím funguje. Pondělní kvalifikaci oštěpařek si aspoň na chvíli pustilo přes milion diváků. A dokonce i na sobotní ranní chodecký maraton se kouklo 30 000 lidí.
„To je víc, než sledovalo přímo na stadionu obě finále stovky,“ poznamenal Michal Dusík, komentátor České televize.
Související články
