Jedna etapa skončila, další brzy začne. Trenér Miroslav Janovský po čtyřech letech odchází od českých florbalistek, chce se soustředit na civilní práci a mít víc času na rodinu. Kdo ho vystřídá? Posune se jeden z dosavadních asistentů, Švýcar Sascha Rhyner, dojde na trenéra slovenské reprezentace Michala Jedličku, nebo dostane šanci někdo úplně jiný? Bude zajímavé sledovat, na koho florbaloví bossové ukážou, jenže je tu ještě jedno zásadní téma.
Před pár lety jsem během utrápeného období fotbalové Slavie dělal redaktorskou anketu o tom, kdo by měl k týmu přijít po končícím trenérovi Františku Strakovi. Jeden kolega vykouzlil lehce furiantskou odpověď, na kterou nikdy nezapomenu: „Sagvan Tofi? Vojtěch Filip? Je to víceméně jedno.“
V podobné pozici je teď ženská florbalová reprezentace. Ať už ji bude trénovat kdokoliv, bude potřebovat, aby mohl vybírat z co nejširší palety hráček z ciziny. Právě skončené mistrovství světa v Bratislavě znovu ukázalo, že ze slabé české extraligy cesta k velké medaili nevede.
Češky si připsaly povinná vítězství nad outsidery, ale neporazily ani jeden tým ze špičky (Švédsko, Finsko, Švýcarsko) a zaslouženě skončily čtvrté. Kouč Janovský se loučil bez medaile a férově přiznal, že čtvrté místo na světě odpovídá pozici českého ženského florbalu.
Aktuální personální stav bolí: ve švédské superlize, nejkvalitnější soutěži florbalové planety, hraje jen Eliška Krupnová. Další útočnice Denisa Ratajová sbírá zkušenosti ve Finsku, jenže část šampionátu promarodila. Zbytek týmu byl z české ligy, kde najdete jen pár elitních klubů, ostatní dělají komparz. Není to pouze problém florbalu, další tuzemské kolektivní sporty jsou na tom podobně.
„Je škoda, že jsme byly v nároďáku jen dvě z ciziny,“ správně řekla Krupnová, jež třetí sezonu patří švédskému Pixbu a herně je výrazně výš než její parťačky. Švédsko nebo Finsko je ve florbalu ideální volba, posouvají vás tam už jen tréninky. V ďábelsky konkurenčním prostředí, o kterém si florbalové Česko může zatím jen nechat zdát, naberete sebevědomí, naučíte se hrát ve vyšší rychlosti, vypilujete detaily – a pak si tohle všechno přenesete do reprezentace.
Někdy je pochopitelně těžké opustit českou jistotu a udělat krok do neznáma. Navíc florbal je z větší části amatérský sport, který musíte kombinovat se školou nebo prací. Nicméně i tady platí klasika: kdo neriskuje, nic nemá. V tomhle případě medaili z mistrovství světa.
Související články
