Sivokovo loučení: prototyp profesionála, který by ještě měl dostat prostor
Hrál na třech mistrovstvích Evropy, byl vzorem fotbalové poctivosti a kromě Česka ho uznávali i v cizině, prošel Itálii, Turecko a Izrael. Kariéra Tomáše Sivoka, která v sobotu skončila, byla výjimečná taky speciálním vyústěním: pomohl budějovickému Dynamu k jedné z historických sezon. Posledním zápasem ovšem jeho příběh nekončí; pro český fotbal bude důležité, jak (a jestli vůbec) využije Sivoka dál.
Byla to magická chvíle. Běžela 87. minuta partie Českých Budějovic s Mladou Boleslaví, když fanoušci jako na povel vstali ze sedaček a dlouze tleskali. Tomáš Sivok ještě na hřišti obešel všechny svoje kumpány, a když odcházel střídat, klopil hlavu k zemi, aby nebyly vidět slzy dojetí.
Sivokova pestrá kariéra skončila. Symbolicky tam, kde před lety začala: v budějovickém Dynamu. Právě odtud ještě jako talentovaný teenager vyrazil do světa, borce jeho formátu nejde na provinční adrese udržet. Patřil do poslední zlaté generace Sparty, s kterou třikrát vyhrál ligu, a neztratil se ani v cizině. Udine, Besiktas, Bursaspor, Maccabi Petah Tikva... Tyhle adresy pro něj byly jako dělané.
Zdobila ho herní inteligence, solidní rozehrávka i schopnost vládnout ve standardkách; ne náhodou mu v Turecku s úctou říkali Zlatá hlava. Tahle přezdívka souvisí taky s jeho povahou: Sivok je synonymem profesionality, skromnosti i otevřenosti, málokdy říká ne. Cenili si i ho spoluhráči, s přibývajícím věkem k nim měl skoro otcovský přístup.
Dovolíte krátkou vzpomínku na EURO 2016? Češi po šedivém výkonu prohráli první partii se Španělskem – a Sivok si o tom s novináři ochotně vykládal přes deset minut. I jedovaté otázky v půlnočním Toulouse zvládal s grácií, neprotáčel panenky a nesnažil se co nejrychleji vypařit. Ješitnost? Podrážděnost? Výmluvy? Kdepak, tohle není jeho styl.
A ještě jeden důležitý rozměr Sivokovy duše: jihočeský patriotismus, který ukázal nejen v poslední sezoně. Po návratu z finální zahraniční štace mohl v pohodě žít jako rentiér, ale s další budějovickou ikonou Jaroslavem Drobným začali zachraňovat Dynamo. Mladý tým potřeboval po rozháraném začátku ligy uklidnit, což se oběma veteránům dokonale povedlo.
Sivok domů nepřišel kariéru jen tak dohrát, nikdy jste od něj neslyšeli floskuli: „Dáme do toho maximum a uvidíme, na co to bude stačit.“ Dokonce chtěl Dynamo s budějovickým byznysmenem Vlastislavem Břízou odkoupit, jenže současní akcionáři nekývli. Údajně kvůli výhodnější nabídce odjinud.
Celou kariéru si držel svoji úroveň, což bylo vidět taky na obou koncích – reprezentačním i klubovém. Přesně vycítil, kdy je čas zatáhnout oponu. V národním týmu se loučil v necelých čtyřiatřiceti, na klubové úrovni kopal ještě o tři roky dál. A i to bylo vzhledem ke stavu jeho kolen na hraně...
Z fotbalu neutíká, chtěl by si zkusit nějakou novou roli: „Ale ne za každou cenu, musí mi to dávat smysl.“ V téhle větě je slyšet typický Sivok, polovičatou práci od něj nečekejte. Snad ještě dostane prostor. V Budějovicích, ve Spartě, nebo někde úplně jinde. Srdcaři jako on nepadají z nebe.
