Plzeň na výlet nepřijela. Ale... Dovolila by si tohle i proti Karabachu?
Nejodvážnější výrok z plzeňského tábora zazněl hned na začátku. To když Pavel Horváth nadhodil, že by Barceloně nemusel styl Plzně vonět, a že Viktoria chce bodovat.
Převineme pásku o den a půl později a Plzeň na Camp Nou v první půlhodině sice prohrávala 0:1, ale nepůsobila jako tým, který by do Ligy mistrů úplně zabloudil.
Viktoria neinkasovala z tutovky, ale zbytečně po standardce, proti Barceloně (sic!). Jindřich Staněk si připsal jediný relativně rutinní zákrok. A kdyby Jhon Mosquera nesmyslně nefauloval Christensena, mohla Plzeň mít penaltu.
Je dobře, že si Viktoria alespoň chvíli svou šanci uvědomovala. K tomu, aby ale mohla uspět, potřebovala výkon na hranici schopností od všech zúčastněných po celých devadesát minut. A ten se nedostavil.
Aby ho všichni hráči mohli podat, je potřeba, aby úspěchu někdy až bláhově věřili. Jako když Jindřich Trpišovský před duelem s Barcelonou vyhlásil, že se chce soupeři minimálně vyrovnat v držení míče. Jako když slávisté byli zdeptaní po porážkách s daleko zvučnějšími a bohatšími protivníky. To proto, že vážně pomýšleli na úspěch.
A měli na své sebevědomí nárok. I na evropské poměry měli unikátní zbraň - extrémní fyzický fond, běhavost a agresivitu. Kromě toho dobrou technickou vybavenost. Síla ze Slavie čišela, taky proto remizovala na Camp Nou 0:0.
Plzeň stejně silné zbraně neměla. Neberme teď až tolik v potaz technické či rychlostní nedostatky. To už je spíš problém českého fotbalu a jeho výchovy obecně, než samotných hráčů, kteří se v Barceloně představili.
Barcelona je kvalitativně samozřejmě jinde. Přesto mohla Viktoria být o něco konkurenceschopnější. Třem gólům mohla alespoň zčásti předejít, kdyby její hráči každou situaci dohráli. Nejvíc Jhon Mosquera, který se válel na zemi před klíčovým třetím gólem. Nebo Pavel Bucha, který podklouzl a poté běžel zpět výklusem před gólem na 1:2.
Nechci si vybírat obětní beránky, podobných situací bylo víc. Ale je potřeba se zeptat - zachovali by se hráči v některých situacích stejně v play-off proti Karabachu, kde na ně byl tlak, šlo o všechno a bylo co ztratit?
To, že zápas pro plzeňské hráče nebyl žádný výlet, ale přece jen duel, o kterém se ani jim samotným nezdálo, svědčila pozápasová vyjádření hráčů. Jan Sýkora přemýšlí, že si svou branku nechá vytetovat. Když odmala fandíte Barceloně, řada lidí si nemyslí, že to dotáhnete tak daleko, a možnost zahrát si na Camp Nou je dětský sen, lze to lidsky úplně pochopit. Adam Vlkanova zase před rokem a pár měsíci hrál druhou ligu a ještě před pár týdny už si možná nevěřil, že transfer z Hradce dopadne. Každopádně úžas, spíš než zarputilá, až pomýlená vůle uspět, byl znát.
Je ale dobře, že si plzeňští po zápase uvědomovali i to, že se s elitou mohou měřit možná víc, než si sami mysleli. Že je výprask nepoloží, ale nakopne. Pokud tento přístup přenesou do dalších zápasů ve skupině, nemusí mít k bodům daleko.
