Priske a Jalonen mají leccos společné. Něco tu po nich musí zůstat
Oba jsou teď v úplně jiném bodě svých angažmá. Brian Priske po nečekané triumfální sezoně s fotbalisty Sparty začíná přípravu na nový ročník, Kariho Jalonena chce zase po blamáži na mistrovství světa Alois Hadamczik vyštvat z pozice kouče hokejové reprezentace. Přesto mají oba trenéři ze Skandinávie spoustu společného. A ukazují českému prostředí řadu věcí k inspiraci, které bychom tu neměli jen tak zmačkat, vyhodit a do příštích let na ně zapomenout.
Tak zaprvé, Kari Jalonen i Brian Priske se chopili možná nejprestižnějších angažmá v Česku ve svých sportech. A oba se museli vypořádat s dlouholetým mýtem, že cizinec nedokáže přece rozplést záhadnou auru specifické české mentality. Jenže oni to zvládli skvěle.
Ani jeden z nich nevkráčel do českého rybníčku jako mistr světa, který to tady všem ukáže. Se všemi se uměli bavit na rovinu a slušně, vnímali je jako partnery. Založili úspěch na týmovosti, dokázali pochopit druhé a jejich motivace, byli ke svým hráčům vždy dostatečně empatičtí, věřili jim, ale zároveň na ně dokázali šlapat, když bylo potřeba.
To, jak Sparta vybudovala z nesourodé směsice silnou partu, jak se vypořádala s krizemi v sezoně, které mohly kádr snadno rozložit, jak i hráči, kteří byli lechtiví na práci, dokázali zabrat, je právě i Priskeho zásluha.
Zadruhé, možná to nejsou největší taktičtí mágové, jak nikdy neopomenou zmínit jejich čeští kolegové, ale velmi dobře dokážou odhadnout, co soubor hráčů potřebuje k tomu, aby vyhrál.
Jalonen hrál s týmem beton i na minulém mistrovství, ale pak to mužstvo dokázalo rozbalit, když přijeli Pastrňák a Krejčí. Podobně se dá vrátit k jeho působení ve Lvu Praha. Priske zase mermomocí chtěl do týmu dostat Kuchtu i Čvančaru a týmu nakonec skvěle ušil rozestavení 3-4-3. Výborně pracoval na standardkách, snadnější soupeře přejel, naopak Slavii zkrátka rozbil o naprosto pragmatický, ale logický beton.
A teď to třetí, co bychom si obzvlášť měli vzít k srdci. Priske i Jalonen skvěle komunikují. Respektive komunikují přesně tak, aby jim to fungovalo. Ke svým hráčům, kolegům, do médií, směrem do prostředí a k fanouškům.
Priske sjednotil rozháranou Spartu a i když hned na začátku prošel krušným obdobím, fanoušci na něho nezanevřeli. Oba se nenechali vyhodit z míry, nebrali si aspoň navenek jakoukoliv mediální nebo veřejnou kritiku, odpovídali až s ledovým klidem, nenechali se rozhodit.
Teď možná půjdu proti sobě a síle médií. Ale prostě pochopili, že spousta názorů a výkřiků jsou často jenom hluk a humbuk, který k práci přirozeně patří. Natolik věřili ve své metody a pochopili, že ne každé pípnutí z médií automaticky znamená, že jim vedení nevěří a měli by začít šílet. Respektive, i když třeba možná nevěří, tak stejně musí podnikat naprosto potupnou sebedestruktivní etudu a la Alois Hadamczik, aby dosáhli svého. Nebo to jejich tým může semknout k ještě lepším výkonům.
Je ostatně příznačné, že má finský trenér po historicky nejhorším mistrovství světa u veřejnosti daleko větší podporu než svazový šéf Alois Hadamczik, přitom i kritika Jalonenovy práce je úplně namístě. Ale jde o to, co vysíláte ven. Místo protichůdného blábolení, obviňování ostatních a egomaniacké one-man show je Jalonen zdrženlivý a mluví, jen když má co říct. A jeho slovo má váhu.
Není to výjimka, není to náhoda. Oba muži jsou produkty svých společností. Ve Skandinávii se totiž společnost většinou dokáže soustředit na to, co je podstatné, a řešit reálné problémy. Zatímco v Česku se kolikrát bavíme o pitomostech, které mají jen všechny rozčílit.
A úplně na konec - oba měli úspěchy, na které jejich čeští předchůdci dlouho čekali. Pokud to české prostředí nechce vidět, asi mu není pomoci.
