Víc než Jágr! Jícha neodchází na vrcholu, ale zůstal vítězem
Asi se budu opakovat. Přirovnání Filipa Jíchy k Jaromíru Jágrovi není nic originálního, nejspíš jsem tuhle paralelu dvou českých sportovních velikánů v minulosti dokonce sám použil. Takže fakt naposledy. Házenkář Jícha byl pro své odvětví stejným fenoménem jako Jágr pro lední hokej. S tím, že házená má mnohem větší celosvětový dosah. V mých očích je tudíž rodák ze Starého Plzence, jenž v pondělí oficiálně ukončil svou mimořádnou kariéru, globálnější superstar než božský Jarda z Hnidous.
V Paříži, v Hamburku nebo v Kodani budou běžní lidé znát spíš Jíchu než Jágra. Je paradoxní, že v Česku je to opačně. To už je věc místní popularity daného sportu, se kterou nic neudělala ani trofej pro nejlepšího házenkáře planety. Když dal v NHL gól Jágr, věděla to v osm ráno půlka národa. Nasázel-li Jícha ve Final Four Ligy mistrů osm branek, zjistila to hrstka lidí a v hospodě mezi chlapama se to fakt neřešilo.
Nic z toho však neubírá tomuto bombarďákovi na kreditu. Pokud se někdo brání tomu, aby ho nazval nejlepším hráčem české házenkářské historie, a vykládá o tom, že jednotlivé generace nelze srovnávat, je to čirý alibismus. Při vší úctě k mistrům světa z roku 1967 a dalším medailistům, jako jednotlivec nesahal nikdo z nich Jíchovi ani po pas. Plzeňský odchovanec se vymykal, výkonnostně i svým vůdcovským projevem. Reprezentaci zvedal ve svých vrcholných sezonách (a že jich bylo) z evropského podprůměru mezi respektovaný nadprůměr.
Když měl Jícha den, bylo možné cokoliv. Třeba srazit šampiony z Francie, donést tým na zádech k osmému místu na EURO,,,Mimochodem, evropské mistrovství v Rakousku 2010 zůstane asi navěky zapsáno jako jediné, na němž dostal cenu pro nejlepšího střelce i nejužitečnějšího hráče borec, jehož tým zůstal daleko za medailovou bránou. Jícha byl před osmi lety tak dominantní, že se mu poklonila Evropa. A posléze celý svět. Jako prvnímu Čechovi. A dost možná poslednímu.
Stejně jako neexistuje druhý Jágr, neeviduje Česko žádného Jíchova nástupce. Není to chyba systému, spíš důkaz toho, jak byl dvoumetrový dobrák unikátním zjevem. Punc výlučnosti mu zůstal i na sklonku kariéry, kdy se statečně pral s chatrným zdravím. Byl ochoten upozadit své ego, našel si v hvězdném týmu FC Barcelona jinou, podřadnější roli. I ta ho dlouho naplňovala, nežehral na osud a pomáhal parťákům jinak než sekáním gólových střel.
Pětatřicetiletý fenomén sice nekončí na vrcholu, ale z vrcholu sestoupil jako vítěz.
