Svoboda si za svůj konec ve Zlíně může sám. Má na víc, jen to nikdo neví
Čistě po sportovní stránce nemá konec Roberta Svobody u zlínského áčka logiku. Výkonnostní cíle splnil, herní projev mužstva i jednotlivců pozvedl, návštěvnost se v této sezoně zvýšila. Fakta, která by si zasloužila aspoň dvouletý kontrakt. Zvlášť když Svoboda měl chuť pokračovat. Pokud tohle řešení vnímá jako zradu z vyšších míst, nelze se mu divit.
Jenže v hokeji, stejně jako jinde, často rozhodují osobní vazby, sympatie, antipatie, snaha hledat za každou cenu něco (možná) lepšího. Proto se trenér, jenž se z odpovědí na otázky kroutil jako jeho vlasy, vrací k juniorce. Svým způsobem si za to může sám. Svou práci ohraničil jen mantinely. Nepracoval na své „značce“, nedokázal se prodat. Nepochopil, co dnešní doba vyžaduje.
Generální manažer Martin Hosták chce do čela týmu líbivější tvář, méně kontroverzní. Svoboda byl složitý, tvrdohlavý, širokou popularitu si rozhodně nezískal. Mimo hranice regionu zůstal téměř anonymní. Znáte snad jeho názory na hokej? Kde se inspiruje? Co ho baví a zajímá? Ne, za dva a půl roku se neotevřel. Nějaká image? Vlastní PR? Proboha, jen to ne!
Přitom zejména díky němu se přestalo o Zlínu mluvit s despektem jako o obranářích. Kdo u tohoto klišé z pohodlnosti a neinformovanosti setrvává (takoví pořád jsou), je úplně mimo. Subtilní chlapík z Luhačovic „udělal“ pro reprezentaci Šťastného s Fořtem, donedávna neznámé prvoligové útočníky. Nacpal do hráčů aktivní hokej, žádné couvání ve středním pásmu. Pro body si jeho tým šel, nečekal, jestli za ním přijdou samy. To je velká změna.
Jenže on sám se nezměnil. Už když v listopadu 2016 převzal tým po Rostislavu Vlachovi, dělal, že není. Nepište o mně, přál si. Jakýkoliv náznak kritiky těžce nesl, a priori s ní nesouhlasil. Trousil sarkastické, jízlivé poznámky, pravidelně rýpal do expertů, kteří mužstvu před sezonou logicky nevěřili. Své hráče za každých okolností chránil a tím pádem i sám sebe. Arogance, skrytá za nejistotou? Kdoví. Pořád hledal vnějšího nepřítele, který neexistoval. Nechal se ovládnout pocitem, že klubu (potažmo jemu) nikdo nepřeje. Přitom dovedl být i vtipný a trefný.
Ze Svobody jste měli silný pocit, že uvažuje zhruba takto: Na jedničku rozumí hokeji Bůh (Jaromír Jágr?), na dvojku já (Robert Svoboda), na trojku docent Kostka a doktor Bukač, na čtyřku nikdo (možná někdy Martin Hamrlík a Jiří Šolc) a na pětku vy všichni ostatní.
Když dorazí na tiskovou konferenci fotbalový kouč Josef Csaplár, je to soukromý marketing v praxi. Na podzim jsem viděl naživo dva zápasy Příbrami. Ve Zlíně prohrála 0:3, v Opavě 0:5. Hrůza, děs. Csaplár pak po výprascích před novináři půl hodiny vykládal, jak se za každou cenu snaží hrát pěkný ofenzivní fotbal pro lidi a že podmínky v klubu jsou takové a makové. Proto to na hřišti prostě někdy vyjde a jindy ne. Málem vám bylo toho brilantně komunikujícího chlapa líto.
Dokázat prodat debakl o pět gólů, to svede málokdo. Skoro byste uvěřili, že jeho tým vyhrál. V hlavě vám bzučelo a vy jste si říkali: „Na tom Csaplárovi něco je. Ten tomu rozumí. Měl by dostat šanci v lepším klubu.“ Přitom je Příbram skoro na spadnutí. A už bez Csaplára.
Jsem si jistý, že Svoboda své řemeslo taky ovládá. Jenže svůj pohled na hokej si nechává pro sebe a svůj tým. To je pro dnešní dobu málo. Profesionalismus trenéra není jen o tom, že připraví dobrý trénink. Domnělé křivdy je potřeba překousnout, prodat sám sebe. Jinak se nevymaníte z kolonky regionálního a mládežnického kouče.
Svoboda má na víc. Jen to skoro nikdo neví. Škoda.
