Co ukazuje Ujčíkův případ? Tabulkové ceny patří do minulosti
Když se v prostředí českého fotbalu vykutá nevšední talent, v klubu si mnou ruce a unáší se vidinou obřího zisku. Kdysi to bývaly i stovky milionů, dnes desítky, nebo aspoň pár „blbých“ milionů.
V hokejových klubech se kocháte vzestupem šikovných jedinců, ale zároveň se trápíte tím, že vám ho co nevidět dravější a zámožnější konkurenti seberou. Většinou zadarmo nebo za směšný peníz. Rozdíl je to obrovský. Domácí hokejové oddíly se brání. Jak? Zvláštně.
Doba pokročila a v moderním světě se po případu Bosman ujednotilo, že sportovec bez smlouvy je volný jako pták. Jen v českém hokeji je tomu jinak.
V extralize dinosauří praktiky přetrvávají a ještě pár let se budou mít k světu. Prý proto, aby vůbec nějaké peníze zůstaly v oběhu. Jako by manažerům nedocházelo, že i když jednou či dvakrát utrží zisk, příště budou zase platit oni, až se v někom zhlédnou.
A tak tu máme Viktora Ujčíka, jenž má ve 41 letech tabulkovou hodnotu přes tři sta tisíc korun. Paradoxně on není tím nejkřiklavějším případem.
O čtyři roky mladšímu Josefu Marhovi v Davosu skončila smlouva. Aby mohl v Pardubicích hrát, jeho nový klub musí vysázet na prkno rovněž přes tři sta tisíc. Komu? No přece Jihlavě, odkud v roce 1995 odešel do světa… Některé tuzemské kluby tímto způsobem zhodnotily práva na hráče i pětkrát, šestkrát za jeho kariéru.
Talentované hráče je třeba si chránit, vázat je smlouvami a pak za ně požadovat tržní odstupné. Chtít za veterány se čtyřmi křížky na krku statisíce je ujeté.
