A teď o rodičích. Také oni píší smutnou zprávu o stavu hokeje
Stále rostoucí pyramida příběhů zpoza hokejové opony má jedno společné: nářek dalších a nových rodičů nad sortou vykutálených trenérů a manažerů, kteří v českém hokeji vypěstovali důmyslnou záchytnou síť na nějaké to přilepšení do kapsy.
Občas mám dojem, že se trochu zapomíná právě na podíl rodičů, kteří tento systém šedé zóny přímo i nepřímo podporují. Protože jistojistě existují tátové a maminy, kteří se rozhodli na cestu zajištění výhodnější umístěnky svého synka vydat. Možná doma brblají, ale nakonec si luxusnější plac pro juniora stejně vyřídí. Nebýt jich, nebyli by ani trenéři s nabobtnalými kapsami.
Jsou i tací rodičové, kteří by se totožným průsmykem vydali, neboť chtějí synovi dopřát světlou hokejovou budoucnost za každou cenu, jenže nejsou tak majetní, a tak musí s hořkostí polknout zklamání, paradoxně a absurdně ze sebe samotného. Ve smyslu, že nejsou schopni zajistit potomkovi potřebnou pozici, jako někteří jiní, lépe situovaní.
Klubům je nyní veřejností zhusta vytýkáno, že rodiče dojí, nervují, deptají, jejich ratolestem ničí dětství, mnohým život. Třeba i kvůli tabulkovým odstupným, výchovným. Ano, v řadě oddílů je tomu bohužel tak.
Vyčítá se trenérům, funkcionářům jejich neomalený přístup, takže všichni jsou nyní házeni do jednoho pytle. Tak to chodí i v jiných profesích.
Zkusme se zamyslet nad tím, zda i rodiče vstupují do této sféry s nejčistšími úmysly. S jakými cíly vyprovázejí synka na život u ledu?
Pro slávu daného klubu? Pro společná vítězství? Pro tu jedinečnou, někdy až dojemnou sounáležitost všech, která všechny zainteresované zasype po sladkých výhrách? V mizivém procentu snad. Nalijme si ale čistého vína, pro rodiče je hokejový oddíl pouze prostředkem k dosažení vlastních snů a cílů. Bohužel často nikoli snů onoho potomka, jen rodičů.
My vám sem dáme kluka a vy nám z něj koukejte vychovávat hráče pro NHL, to je oč tu nezřídka běží. Díky tomu dané prostředí dříve či později nepříjemně zhoustne, vzduch se kazí, stává se často nedýchatelným. Počáteční radost vyprchává, přichází závist, nepřejícnost, pocit, že „ten můj kluk“ je přehlížený, do toho potíže s tabulkami, věčné otazníky, co a jak dál. Znechucení.
Vypadá to skoro na začarovaný kruh. A je. Bez rodičů by nic nebylo, ale i s nimi to bývá těžké.
