Netroufám si odhadovat, kdo má v případu „Králova dresu“ větší kus másla na hlavě. Zda ješitný třinecký boss, nebo bývalá hvězda klubu, s níž vždy vyjít také nebývalo pravidlem. Kus pravdy jistě vlastní každý z obou pánů a vlastně není podstatné, kdo víc a kdo míň. Klíčové je, že na emotivní ceremoniál blahořečení nejlepšího hráče v třineckých dějinách nikdy nedojde.
Což je mimořádně trapné, buranské a... A smutné. Takový výsledek ve finále poškozuje především klub. V extraligových poměrech gigant s daleko nejlepším ekonomickým zázemím, který se každým rokem víc a víc přibližuje představě symbolu profesionality. Je to Třinec, kdo si na poli transferovém může dovolit téměř vše. Aktuální téma dokazuje, že si dovolí i v jiných oblastech. Akorát, že tady šlápl vedle, vyslal se do ofsajdu.
V Buffalu mívali také jednoho výborného hokejistu. Týmu nesmírně pomáhal, mnohé triumfy zařídil sám exkluzivními výkony. Býval nepřekonatelný. Podobně jako jistý čas v českém měřítku Richard Král.
Tenhle se jmenoval Dominik Hašek. Na ledě superstar, mimo něj trochu rozporuplný chlapík. Po vyvzdorovaném přestupu do Detroitu, který na rozdíl od jiných nabídl Sabres jen poněkud chabou protihodnotu, na něj obrovská masa fanoušků zanevřela. V klubu byli z Dominatorových verdiktů rozpačití, radši nic nekomentovali.
Legendární brankář ovšem nebyl prvním a zdaleka posledním hráčem na světové úrovni, podobně hořké konce proběhly, dějí se a dít budou. K profi sportu vztahové nehody patří. Jde o moc, lidská přirozenost ustupuje do pozadí.
Jenže všechny tyhle osobní karamboly utichnou ve chvíli, kdy uzraje čas vzdát sportovním hrdinům hold. To jde všechno ostatní stranou, někdejší sváry se stanou nicotnými, příhodami k pousmání, maximálně k tichému povzdechnutí.
Letos v lednu v Buffalu při vyřazování dresu č. 39 se jeho majitel dočkal nádherných ovací při vpravdě dojemném programu. I dlouhodobě bídní Sabres sklízeli sladkou reklamu po celé Americe.
Proč to takhle v Česku neumíme? Než abychom nad tím, co bylo, velkoryse mávli rukou a ustoupili něčemu vyššímu, co veškeré osobní války přebíjí, necháváme vycválat svá přebujelá ega.
Boss Moder ani netuší, kolik příznivců po celé republice by na svou stranu získal, kdyby učinil vstřícný krok. Bohužel opak v tuzemsku bývá realitou. Mnohým generálům dělá víc dobře poplácání parťáků z velkého byznysu než uznání obyčejných plebejců. Pěkně jsi s tím nevděčníkem vyběhl!
Zde ani argumenty o ochraně klubu vůči „vnějšímu nepříteli“ neobstojí. Nehledě na soudní lapálie, Králova třinecká celebrace měla být automatickou tečkou za jednou blyštivou érou.
Měla být. Nebude. Jak hořké.
