Zbyněk Kusý? Byl to fachman, v hokeji za sebou zanechal kus práce
Žil krátce, žil však naplno. To, co by většina z nás nezvládla za sto padesát let, on stihl za jedno čtvrtstoletí. Zbyněk Kusý. Včera ho našli doma mrtvého. Ve věku pouhých 49 let. Málokdo té zprávě v první chvíli věřil, málokomu zůstala lhostejná.
A to je přesně ono. Kusý byl obdivován, respektován. Také však nenáviděn, zesměšňován, pomlouván. Mnozí se nyní tváří zdrceně, jako by jim odešel nejbližší kamarád. Nevěřte jim. Jen to hrají. V hokeji a později a později i ve fotbale si známý manažer vybudoval mnoho nepřátel. Ptáte se proč? Jednoduchá odpověď. Protože byl dobrý. Hodně dobrý. A tedy nebezpečný pro ty slabší, kteří si však drželi teplá výnosná místečka.
Ostatní záviděli, co dokáže. S jakou energií a vitalitou pracuje, kam až sahají jeho kontakty. Že mluví výborně anglicky a má nadstandardní vztahy s nejlepšími zdejšími hokejisty.
Jakmile se jeho vliv začal rozpínat, přišla rázná trefa přes prsty. Od těch, co si na vlastní píseček nikoho cizího nepustili. Ti Hušákové, Charouzové a spol. Co kdyby nám ten vetřelec vyfoukl moc a prachy? Sem se neser, panáčku!
Jistě, byl svůj. Napovídal toho hodně, někdy dotyční slyšeli z jeho úst vyloženě pohádky. I já k nim patřil. Třeba když při jedné výluce v NHL vyrazil do Kanady pro posily do Pardubic. Pište si, říkal mi do telefonu a začal: Scott Stevens, Ryan Smyth, Brian Rafalski… Stačila tahle jména a má propiska dostala volno. Spíš jsem měl problém zadržet smích. Nikoho takového samozřejmě z cesty za oceán nepřivezl.
Velikášské plány k němu prostě patřily. Někdy jsem míval pocit, že si jimi zbytečně a uměle navyšuje vlastní důležitost, natřásá ego. Byly to však mnohem víc úsměvné záležitosti než symptomy napoleonského chování. Právě těmito řečmi ho nepřejícní konkurenti v zákulisí často shazovali. Ale pozor, spoustu na první pohled nereálných plánů uskutečnil. Například historicky první extraligové utkání pod širým nebem na plochodrážním stadionu.
Pro hokejové Pardubice vůbec byl téměř darem z nebes. Z průměrného regionálního klubu, který jen vzpomínal na zašlou slávu z dob Haška či Janeckého, začal od poloviny devadesátých let budovat ligový kolos. Třítisícové návštěvy se v nové aréně rázem ztrojnásobily. Tři tituly a další medaile hovoří jasnou řečí.
Kusého dlouholetá práce pro Pardubice výrazně vyniká při pohledu, kam až se extraligový tým propadl po jeho vyhazovu. Majitel klubu Šmidberský si před třemi lety usmyslel, že je na čase se generálního manažera zbavit. Nejspíš uvěřil tomu, že si vystačí s náhradou z letáku se slevami.
Tak teď čtvrtým rokem sleduje následky svého rozhodnutí, které klub dovedlo k výkonnostnímu pádu, nákupu repasovaných posil ze second handu. Možná ušetřil na manažerském platu, v konečném důsledku však ztratil mnohem víc. Třeba těžce vybudovanou prestiž. Do Pardubic už se nejezdí pro nálož, nýbrž pro docela snadné body. Kusý bral pardubický padák jako největší křivdu v hokejovém životě. Nesrovnal se s ním nikdy.
Nesmí se zapomenout ani na velkou stopu, kterou zanechal v reprezentaci. Kusý byl v manažerské roli u všech největších úspěchů národních týmů, počínaje Naganem, konče zlatou Vídní. Uměl hráčům vytvořit perfektní servis. Takový, na který byli zvyklí jen z NHL. Zbyňa byl nejlepší, teď už to není ono, slýchával jsem často od zámořských krajánků.
Minulý čas je už bohužel na místě.
