Martina Sáblíková během pátku a soboty získala na mistrovství světa v olympijských disciplínách zlato a stříbro. Skvělý úspěch, jen co je pravda. Díky nim se udatná sportovkyně stala nejúspěšnější rychlobruslařskou v historii světových šampionátů na jednotlivých tratích, podeváté za sebou urvala titul mistryně světa na pětikilometrové trati. Fenomenální. Jenže, má to marné, její rodná země to považuje za normální, na příval zlatých odměn si lid zvykl. Paf je z úplně někoho jiného. Gabriela Koukalová, jmenuje se.
To ona dokáže přikovat k televizním obrazovkám miliony lidí, stovky tisíc k tratím v Novém Městě na Moravě. Lehce přehnáno, Sáblíková si jezdí víceméně pro sebe, pro svého trenéra, pro svoje nejbližší, rodinu, kamarády a známé. Její jízdy jsou v republice ostře sledované pouze jednou za čtyři roky na olympiádě. Upřímně, věděli jste, že se v těchto dnech nějaké MS na dlouhých nožích koná? Jasně, že ne, republika žije biatlonem.
Nejde jen o to, že mix běhu a střelby je prostě záživnější a atraktivnější a že to jsou zkrátka nervy. Vyhrát světový primát může kdokoli z první padesátky World Cupu, tahle předstartovní záhada baví. Kdo tak asi může ukořistit bruslařskou pětku? Otázka zní, zda „Sáblice“ zvládne zlatě i trasu tří kilometrů.
Ale jsou tu i jiné věci, které Gabrielu Koukalovou vystřelily mezi figury a tváře, které má tento národ ze všech nejraději. Lidskost, pokora, obyčejnost. A krása, samozřejmě, tu nelze vynechat. Strašně ji pomáhá, jak v každém rozhovoru obletovaná biatlonistka zmiňuje své příznivce.
To oni mě ženou dopředu.
To kvůli nim jsem ze sebe vymáčkla všechno.
Nemohla jsem je zklamat, když za mnou tolik stojí, dala jsem do toho všechno!
Co je skvělé – nejde o neupřímné a umělé žvanění, hlídané vykutálenými maníky z PR agentury.
Tohle je Koukalová, přirozená holka. Ryzost sama. Ďábel s andělskou tváří.
Bereme ji jako jednu z nás, protože je v mnoha směrech stejná jako my. Zapomíná, je roztržitá, nevěří si. Její roztěkanost brnká na nervy jejímu okolí, ale každý ji pak rád odpustí. Téhle kočce zkrátka nelze nepřát. Tečka.
Když pak Gabriela Koukalová druhý den po zlatém sprintu v rozhovoru pro televizi bezelstně prohlásí, jak si v noci naložila „kýbl“ sádla, zajedla ho tučnou buchtou a poprvé v životě zjistila, že má žlučník, kde kdo je ochotný líbat vlastní televizi s její přítomností. Je prostě dobrá!
V posledních letech si podobné impérium obdivu vystavěl Jaromír Jágr . Byl to on, kdo na mistrovství světa 2010 svým proslovem vytáhl z totálních sraček (pardon) rozštelovaný národní tým, blížícím se krachem zbídačenou sestavu kouče Růžičky . Víme, co následovalo, jedna z největších hokejových loupeží v jeho historii.
Úspěšný návrat do NHL, nekonečná pracovní píle nestárnoucího barda na sobě samém a v konečném důsledku ovace zámoří při kosení ligových milníků jsou obrovskou inspirací pro jeho krajany, nejen ve světě hokeje a vůbec sportu. Taky i v normálním životě.
Jágrovo nasazení v jistém směru drží český hokej při životě, jeho příběh přivedl na zimáky mraky nových dětí, nakopl rodiče. Náš Jarda.
U Gabriely Koukalové má důležitý dopad i to, jak ryšavá bohyně dává obyčejným lidem s mnoha strastmi zapomenout na figury, které by se měly zajímat o naše blaho. Místo toho tu máme pseudolídry, věčně uraženého vládce financí či jeho do slizu namočené konkurenty.
Sorry jako, ale tenhle národ nepatří vám, hoši, patří naší Gábině.
Témata:
biatlon, blog, Martina Sáblíková, Jaromír Jágr, sport, MS v biatlonu 2017, Gabriela Koukalová
Související články
