Zprvu docela divoké úvahy se naplnily, nástup 45letého veterána vyvolal na jeho novém pracovišti pozdvižení. Životnost značky JJ68 nehyne.
Až mi českého hokejisty bylo líto. Jen co se vysoukal z letadla po úmorné přepravě, už byl odchycen náčelníky Flames a posile začalo odškrtávání nekonečného seznamu položek uvítacích ceremonií.
Za jiných okolností by nejspíš vlasatý bard nebyl proti a chápal situaci. Tady mi přišlo, že si myslel svoje a s vypětím nemalého množství sil zachoval dekorum. Trochu divadlo. Z obou stran.
Všude okolo sebe poslouchal superlativy, co všechno dokázal, jakou je pro hokej ikonou, Calgary že je díky němu na nohou. Uctivost vůči jeho osobě byla skoro hmatatelná. Jenže tak to bývá, když pyšně vítáte nového člena organizace s dlouholetým kontraktem za hodně dlouhé peníze.
Tady ovšem něco drhlo. Na jedné straně velkolepé uvítání, na druhé poněkud nepatřičná chvilka, kdy český hokejový velikán po příjezdu do arény signuje kontrakt, na jaký si pomalu přijdou nejlepší roztleskávačky.
Původní Jágrova role přitom zněla jinak. Něco ve smyslu: doufání ve vhodný doplněk vybudovaného týmu, esence navíc. V Calgary najednou panuje dojem, že dorazil mesiáš a klíčový trumf sestavy, byť vedení vehementně tvrdí, že nikoli. Realitou je, že hoši, placení klubem třikrát či čtyřikrát lépe, budou proti němu v příjemném stínu.
Ničím jiným než absolutním odstřihnutím od vlastní fantastické historie Jágr nemůže svoji misi začít. Nebo to nedá. Start spíš z minusu než od nuly, dle kontraktu řadový hráč, avšak úkoly nejvyšší možné. Není co závidět.
Bude to bolet.
Související články
