Za pár dnů měl Luděk Bukač přednášet na půdě pardubické univerzity na vzdělávacím semináři. Téma? Odemykání dětského potenciálu, trénink herní přirozenosti. Za účast na něm se poskytují čtyři kreditní body od FAČR. Ano, čtete dobře, bonifikaci od fotbalové asociace.
Tahle informace vystihuje podstatu, která se k panu trenérovi vázala minimálně posledních deset let. Vedení českého hokeje nemělo o názory uznávané kapacity valný zájem, bralo je za nepohodlné útočné výstřely člověka, jenž má to své dávno za sebou. No jo, Luděk zase něco napsal…
Byl to velký, ba krutý omyl. Český hokej se dobrovolně připravil o pohled, znalosti a rady člověka, který dokázal hokej rozebrat na atomy. Zatímco jiní vysoce postavení lidé obhospodařovali (mnohdy zle) obal, on viděl skrz, dovnitř, do útrob specifik výchovného procesu, nabízel řešení.
Na rovinu. Kouč dvojnásobných mistrů světa těžce nesl, jak významnou roli v národním sportovním odvětví obdržel Slavomír Lener . Jednou při společném rozhovoru na kameru Bukač otevřeně zmínil své dva kariérní průšvihy. Kolosální výbuch na Světovém poháru 1996 a pak: „Že jsem k hokeji přivedl Lenera.“
Litoval toho upřímně, skoro se až styděl, že si jej před necelým čtvrtstoletím vybral mezi blízké spolupracovníky a pak už se nahoře udržel. „Nemám v něj důvěru, absolutně na to nemá,“ trval na svém a nebál se říci na adresu svazového šéftrenéra.
Tuze rád jsem si s ním povídal. Nejen proto, že bylo jisté, že rozhovor s touto ikonou u čtenářů zabere. O to nešlo především. Sympatická mi byla neustálá chuť a víra, že svými glosami konečně něco rozpohybuje. Že lidem, odpovědným za hokej, se snad otevřou oči. Přišlo mi to rovněž důležité.
Noblesní pán s osmi křížky na krku projevoval upřímnou, nefalšovanou touhu změnit zamrzlé pořádky. Ač tvrdil, že v českém hokeji není vše špatné, vadil mu však nicotný progres, sázka na kopírování švédského, pak zase finského, jindy kanadského modelu výchovy.
Ničilo jej plíživé zabíjení identity českého hráčství, které desítky let deptalo svět, drtilo i rudou mašinu SSSR. Nechápal doktrínu úzkostlivého lpění na slepém drilu, příkazového učení, brojil proti svázanosti šablonami, potírání vlastních myšlenek hokejisty, hubení přirozeného talentu.
Nebudu lhát, považoval jsem si, že měl ve mně důvěru. Když náhodou nezvedal telefon, pokaždé zavolal zpět. Stačilo nadhodit téma a už to svištělo: Podivte se, pane redaktore…
Lamentoval taktéž nad úrovní českého trenérství, štvaly ho časté výmluvy reprezentačních náčelníků, že jim na šampionátech scházeli rozdíloví hráči, jaké vlastní jiné země. „Nevychováváme špičkové sportovce, protože je nemá kdo vychovat,“ argumentoval. „Vedeme jen řečnická cvičení. Všechno víme nejlíp, avšak hráčům jenom radíme, poučujeme je, přikazujeme jim, kreslíme na tabuli, kam si najet, odkud střílet, kam se vrátit. Ale neumíme je to naučit. Tito trenéři pracují v hokeji desítky let. Čili můžeme říci, že to, co tu máme dnes, vyprodukovali tihle lidé,“ nechápal, na co si vlastně jeho nástupci stěžují.
Naposledy jsme spolu mluvili během února, to jsem doktora Bukače požádal o názor na letité přešlapování Sparty, kde v minulosti působil. Rozloučili jsme se s tím, že příště probereme další témata, která je trápí, má je „rozdělaná“ a je jich požehnaně.
Bohužel na ně nedojde.
Související články
