VZPOMÍNKA MIROSLAVA HORÁKA | Jeho zážitky a vlastně celý život mu můžeme tiše závidět. Nikoli délku, Miloš Říha odešel předčasně. Pro trenérovy nejbližší je to zdrcující a bolestivý šok, smutní jsou všichni, kdo jej mohli zblízka poznat, mrzutost a lítost přepadla hordy fanoušků, jimž Říhův hokej šmakoval. A že jich bylo!
Víte, co na slavném kouči bylo stejně nejlepší? Ta opravdovost a nezkrotnost. Živelnost, neschopnost něco předstírat, tvářit se jinak, než se zrovna cítí. Hokej zbožňoval, nikdy jej nebral jako zaměstnání, spíš poslání. Prožíval bezpočet euforických nocí po skvělých vítězstvích, ukrutně si bral porážky. Všechno prožíval na maximum. Na jeho srdce to musel být mimořádný záběr, nedělal osmičky od šesti do dvou, spíš dvanáctky a někdy i delší šichty. To když se s kumpány zdržel a zápas dohrával do ranních hodin. Partu miloval, pro báječnou atmosféru setkání blízkých lidí by se rozkrájel. Bavilo ho řídit zábavu, sázet fóry, hned se cítil blíž hvězdám, pokud jej ostatní za to oceňovali. To byl ve svém živlu. Kdekoli na světě.
Miloš Říha si užíval život se vším všudy. Svým způsobem alfa samec. Měl podobnou dávku charisma a i pohled na svět jako Ivan Hlinka. Ano, v lecčems si byli podobní. Jít domů po zápase a rozebrat si ho na videu? Radši vínko s přáteli, probrat to z jiné stránky, upustit páru. Nic z toho neznamená, že nebyl profík. Byl. Ale zároveň i člověk jako každý jiný.
Poznáním lidských vlastností těžil i v hokeji. Uměl to s hráči, s lidmi kolem. Býval k nim upřímný, trefný. I hodně tvrdý. Ti, co nedokázali jeho pravdu přijmout, prozřeli a pochopili, docenili později, že ten „protiva“ měl pravdu a že viděl za roh. Míval skvělé oko na hráče.
Jenže, víte, jak to chodí. Jakmile se valíte životem na plné pecky a neoplýváte kdovíjakou touhou brzdit, ani když vás okolí přesvědčuje, že nastal čas ubrat, dříve či později se to někde sekne, zadrhne. K tomu trenérské stresy, kterým pokud berete hokej vážně, se nevyhnete. Nota bene v Rusku. Rázem se ocitnete na hraně, zdraví jde chtě nechtě do kopru.
Vidím jako nyní Miloše Říhu v pardubické kavárně, kde jsme si dali pracovní schůzku po jeho návratu z Petrohradu, kdy byl vypoklonkován z prvního místa v tabulce. Skončila mu předčasně mise nejlépe placeného hokejového kouče v Evropě, tuze prestižní a největší štace na extrémně horké židli. Je tomu asi sedm let.
Působil zlomeně. Před sebou šálek zeleného čaje, bez cukru a bez nálady. Zastřený pohled, tichá mluva. Odpovídal, na co jsem se ptal, ze známosti přidal i něco navíc, ale kolikrát jen mávl rukou na znamení zmaru. Takového jsem ho předtím neznal. Naštěstí ani potom. Ze splínu se zvedl, vrátil se do svého živlu tím, že dostal znovu na starost Pardubice, svou srdcovou záležitost. Zase byl tím tygrem a hřmotným gerojem s pověstným tyjátrem kolem, jenž tak deptal muže v pruhovaném.
Byl to on, kdo se Zbyňkem Kusým před dvěma dekádami položil pilíře razantního pardubického progresu, navrátil pýchu tradiční značce. Přitom paradoxně nebyl přítomen u jediného ze tří titulů. Zásluhy na vzestupu Dynama a návratu diváků do arény v desetitisícovém počtu má ovšem nesporné.
Nakonec se dočkal i mety, o níž dlouho snil, jen nevěřil v její naplnění. Sám sebe považoval za figuru, které se velení českého hokeje obává. Kvůli upřímnosti, prostořekosti a faktu, že nikomu důležitému nebude nadbíhat. Z druhé strany to nejspíš bylo obdobné. Viděl jsem to stejně.
A tak jo, dejme mu to a uvidíme…
Nebudu lhát, z lidského hlediska jsem reprezentaci Říhovi přál, zároveň jsem patřil do tábora těch, kteří zastávali názor, že tahle šance přišla pozdě a prošustrovala se. Zprávy z předchozí štace ze Slovanu, odkud byl Říha vykázán, přidávaly na síle argumentů proti. Na celoroční klubovou lopotu už to nebylo.
Ale na tu občasnou pořád ano. A vida, jaký hokej se pod Říhou hrál. Sebevědomý, chytrý, efektní, přirozený. Medaile nepřišla, dostatečně velké ocenění však ano. Minimálně u fanoušků, kteří dobře rozpoznali a ocenili lidský rozměr Říhovy osobnosti.
Zpackaný atak koronaviru vzal šedovlasému trenérovi druhé mistrovství světa a i pořádný kus nálady. Byl přesvědčený, že placka vyjde. Věřil ještě v přemostění svazové smlouvy o další rok. Nestalo se. Cítil křivdu. Další zajímavé nabídky nedorazily. Zato trudné léto, nástup těžkých zdravotních problémů a teď i poslední siréna.
Prodloužení se bohužel nekoná.
Témata:
smrt, blog, trenér, úmrtí, Miroslav Horák, vzpomínky, sport, hokej, Pardubice, Evropa, Rusko, Ivan Hlinka, Petrohrad, Miloš Říha, Zbyněk Kusý, Sport na Heureka.cz
Související články
