Hell office českého hokeje. I na svazu musí vědět, jak jsou pokrytečtí
Přihraj, střílej! Záda! Co děláš? Možná máte pocit, že se vlastně nic nezměnilo. Od svých potomků dál slyšíte hlasité pokyny a pobídky jako dřív. Jen u toho nejste na zimáku, ale doma. Chlapci nedrží v ruce hokejku, nýbrž joystick. Pálí ostošest, jen to jaksi v křesílku není ono. Nic není, jako bývávalo. Hotové peklo, shodují se mnozí rodiče.
Elita národa se rozhodla, že si nebude lámat hlavu nad tím, jak to vymyslet a udělat, aby sport fungoval, když je pohodlnější kompletně všechno zavřít na zámek a alibisticky mávat dokola nepříjemnými čísly. Prosit, žádat, omlouvat se. Vydržte to prosím ještě chvíli. Z týdnů jsou měsíce, půl roku, rok…
Dalo se čekat, že i v prostředí plném čiré beznaděje se najdou koumáci, kteří podnítí zájem zoufalých (čti zoufale zamilovaných a vášnivých do sportu) a v temných chodbách osiřelých stadionů zosnují plán, jak z platných hygienických restrikcí učinit cár papíru. Stal se z toho pro pár lidí dokonce i solidní byznys.
Po celé zemi se v minulých týdnech a měsících odehrávala tajná utkání, zapisovaly se výsledky do tajné tabulky. Hlavně držte jazyk za zuby! Leckde moc dobře věděli, co se za oponou odehrává, ovšem dělali jakoby nic. Tolerovali zoufalství českých sportovních rodin. Slyšet jsou i historky, kdy strážci pořádku po udání obklíčili zimák, ověřili si, o co jde, a pak dotyčné pustili domů.
Český hokejový svaz dal nedávným oficiálním dopisem klubům na srozuměnou, že hokejovou černotu nepodporuje a radí nepokoušet štěstí. Umyl si nad tím vším ruce. Ale i tam musí vědět, nakolik jsou v tomto směru pokrytečtí.
Reprezentační osmnáctka rozbila svůj tábor v Litoměřicích, kde se připravuje na mistrovství světa v Texasu. Co myslíte: hraje utkání s pozvanými soupeři z různých měst, nebo ne? Je to správné, nebo není?
