Konec. Hotovo, šlus. Podle předpokladů. Kanada splnila povinnost, potvrdila roli favorita a zahraje si o medaile. Česko bude klíčové duely sledovat zase jen v televizi. Giganta však naši junioři pořádně potrápili. Nečekaně. Za sebe říkám, že šlo jednoznačně o jejich nejlepší vystoupení na šampionátu. Takže konec dobrý, všechno dobré? Ne, prosím.
Ty emoce vás musely chytit za srdce. Záběry na plačící hráče, jak po odmakaném zápase naposledy krojí rýhy do ledu arény v Edmontonu. S hlavami v dlaních mizí v útrobách haly. Útočníku Filipu Kofferovi se v rychlém interview bezprostředně po utkání chvěl hlas, měl na krajíčku. Rozhovor musel rychle ukončit. Kapitán Jan Myšák pak na tiskové konferenci seděl s kšiltovkou naraženou do čela, aby mu nebylo vidět do očí.
Hvězdné manýry? Kdepak. Upřímné zklamání a zdrcující smutek. Čeští mladíci totiž opravdu věřili, že by mohli kanadského obra srazit na kolena. Jít dál, navzdory všem předpokladům. Možná tomu věřili jako jedni z mála v celém hokejovém světě. Po utkání padala slova o rodině, nejlepší partě. Nešlo o fráze, takhle to TÝM skutečně cítil.
Hráčům, kteří na ledě nechali každý večer maximum, lze těžko cosi vyčítat. Museli jste jim fandit, přát odměnu za jejich dřinu. Ta však nepřišla. Bohužel.
Co chybělo? Ne bojovnost, ale kvalita
Zcela upřímně můžu říct, že mě ani jeden český junior svým individuálním výkonem a schopnostmi vyloženě nenadchnul. O žádném jsem si neřekl: Jo, tohohle kluka za dva, tři roky stoprocentně uvidíme válet v NHL. Ne. Tohle je ukázka stavu hokeje u nás.
Nad nikým hokejku nelámu, vůbec ne. Klidně pár jedinců za pár let vystřelit může. Samostatnou jednotkou jsou také oba sedmnáctiletí obránci Svozil s Jiříčkem, kteří mají ještě kus cesty svého vývoje před sebou a na mistrovství světa se pasovali s o dva roky starší elitou. A že to zvládli opravdu dobře! Jinak ale bylo pozitiv málo.
Přes to všechno vidím minimum věcí, které byste mohli hráčům vytknout. Obří nasazení, fyzická zdatnost, obdivuhodná bojovnost, sebeobětování a ochota plnit příkazy trenérů. Tohle všechno ve hře bylo. Leccos však chybělo. Hokejové myšlení, šikovnost, často také rychlost. Shrnuto do jednoho slova – kvalita.
Děsí mě, jak sami dobrovolně přijímáme roli outsidera. Zvykli jsme si na ni. Nevadí nám. Naopak je často vítanou berličkou. Dokonce ani proti Rakousku někteří hráči necítili, že jsou favority. S nikým z velké pětky už nejdeme hrát otevřený zápas, narovinu se s favoritem pasovat. Tu ambici nemáme. Přijali jsme roli „toho vzadu“. Toho, od kterého se vlastně nic moc neočekává a může jen překvapit.
Ubráněná výhra nad Ruskem? Cenný skalp. Osobně však mnohem víc cením čtvrtfinálový výkon proti Kanadě. Přesto si však přeju, aby nám v myslích zůstaly hlavně výprasky od Švédů a Ameriky. Aby posloužily hráčům jako motivace do další práce. A zodpovědným lidem na vedoucích postech v českém hokeji ať otevřou oči.
Témata:
blog, MS do 20 let, sport, Ondřej Kuchař, Česko, hokej, Amerika, Rakousko, Kanada, Rusko, NHL, Edmonton, Jan Myšák, Sport na Heureka.cz
Související články
