Bez vězení. Ale s razítkem, že Berbr fotbalu škodil. I to je dobrá zpráva
KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠKVORA | Fotbalový lid chtěl z většiny krev, a nedostal jí tolik, kolik si žádal. Roman Berbr sice odešel od soudu jako viník, jenže jenom s tříletou podmínkou. Zklamání z rozsudku se dá pochopit, ale jeho důvody taky srozumitelně vysvětlit. Pojďme se o to pokusit.
Fanoušek vidí Romana Berbra jako černokněžníka, který tu dlouhé roky šlapal po samé podstatě fotbalu, tedy čistého soutěžení, mluvilo se i o horších praktikách. Důkazy sice žádné, ale indicie silné a opakované. K tomu navíc jeho povýšené a nekompromisní vystupování.
Prostě záporná postava, pro většinu bez polehčujících okolností.
Když se tedy do věci vložila policie a žaloba přišla s obviněním z navádění k ovlivnění zápasů a z defraudace, bylo to jenom potvrzení toho, co si veřejnost dlouho myslela. Už tě maj, řekla si, a nepochybovala. Teď ti všechno sečtou a půjdeš sedět.
Jo, jenže tohle si může říct veřejnost, soudce však už nikoli. Ten naopak musí veškerá historická negativa, podezření a pověsti vytěsnit, pokud se přímo nedotýkají případu. Žádné sčítání neexistuje. Soudce může řešit jenom to, co předkládá obžaloba či co vyplyne z výpovědí u soudu. A pak najít nezpochybnitelné důkazy o vině.
Ve věci zpronevěry na Plzeňském KFS se to podařilo. Soudce neuvěřil konstrukci Berbra a jeho obhájců, uznal, že si on, Rogoz a Káník chtěli přihrát miliony, protože na to měli nápad a – především Berbr – postavení.
Za zpronevěru necelých dvou milionů, které navíc Berbr v průběhu trestního řízení uhradil, však přišel pouze podmíněný trest. Experti tvrdí, že jde o verdikt v duchu obvyklé praxe.
Nic dalšího Berbrovi nepřitížilo. Soudce totiž odmítl jeho zapojení do rozsáhlého uplácení týkajícího se Vyšehradu. Ano, selský rozum říká, že Berbr věděl, co se děje, že pomáhá měnit rozhodčí, aby Rogoz měl snazší cestu k příznivému výsledku. Prostá logika taky napovídá, že mu bylo jasné, že se Rogoz neodvděčí sudím poděkováním, nýbrž finančně.
Ale ani v jednom odposlechu, z ani jedné soudní výpovědi přesvědčivě nevyplývá, že by tak činil s vědomím, že následně dochází k podplácení. Což je to, co soud k odsuzujícímu verdiktu potřebuje. Soudce několikrát během dne opakoval, že si je vědom rozporu, jak vnímá případ veřejnost a jak právo. A uzavřel: „Bylo to vysoce amorální, neetické, proti fair play. Ale není to trestné.“
Od téhle poslední věty se pojďme odrazit a příběh dovyprávět pozitivně. Soud jako vůbec první oficiální instituce konstatoval, že Roman Berbr konal proti zájmům fotbalu. Razítko, které tu dosud chybělo. Vždyť tím například říká, že okrádal fotbal v covidové době, kdy veřejně sám nejvíce bojoval za úspory, jen výhradně u jiných.
Je to – prozatímní, protože přijde odvolání – vyvrcholení kauzy, která postavila Berbra do těžkého ofsajdu. Fotbal se ho zbavil a téměř jistě nadobro. Nějaký vliv si udrží. Po počáteční naprosté apatii se zase o fotbal zajímá a zprávy říkají, že politickou mapu českého fotbalu čte už zase mimořádně dobře.
Ale jeho doba je pryč a skončila proti jeho vůli. Zcela zásadně jinak, než si představoval. Že to bude sledovat z okna, na němž není mříž, není podstatné.
