To umíte jen vy, Češi! Pochvala za atmosféru, přes nudle až ke Kämpfovi
KOMENTÁŘ PATRIKA CZEPIECE | Po náročném pracovním programu vyrážím z O2 areny na cestu domů. Gestem mě zastavuje dvojice mužů v dresech s javorovými listy. „Usmíváte se… Mluvíte anglicky?“ ptají se rozjaření Kanaďané. Jsou ve výborné náladě, v rukou drží koktejly Cuba Libre. Právě ukončili své fanouškovské dobrodružství a do města vyrážejí na další, při němž led uvidí nanejvýš ve skleničkách. Praha je zlákala.
Stejně jako před devíti lety vzplanulo v Česku hokejové šílenství. Lidé se na tribunách baví, dělají mexické vlny, užívají si bohatý přestávkový program, fandí. A to i při méně atraktivních zápasech. Příznivce ze zahraničí svedly do srdce Evropy přijatelné ceny ubytování, dostupné občerstvení a také horečka, jakou místní kolem ledového sportu dokážou vytvořit.
Zmínění návštěvníci ze Severní Ameriky, které jsem po dlouhém dni potkal, přiletěli z Toronta. Svou pozitivitou člověka v pohnuté noční hodině vyloženě nakazili. Sami sháněli podnik, odkud se linula typická vůně smažených vietnamských těstovin. S tím jsem jim bohužel pomoct nedokázal.
Zato jsme stihli probrat jejich motivaci dorazit do maličké země uprostřed Evropy, trmácet se letadlem přinejmenším 14 hodin. Ne, nepřijeli proto, aby nasávali umění kapitána Maple Leafs Johna Tavarese, který se na mistrovství světa ukázal poprvé od roku 2012. Vždyť ho mají na očích ve svém milovaném klubu celou sezonu.
„Vlastně bychom tady nejradši nebyli,“ připomenul jeden z dvojice fakt, že Toronto znovu nezvládlo naplnit ambice. A v play off NHL vyšlo naprázdno, když Leafs na dovolenou (či případně světový šampionát) gólem v prodloužení rozhodujícího duelu poslal David Pastrňák.
Paradox, že? Zatímco většina českého národa doufala v brzké vypadnutí lídra Bruins, který by posílil národní tým, pro Kanaďany je cesta oblíbence na „béčkový“ mezinárodní turnaj spíše potupou než důvodem ke slávě.
Pastrňák zastavil sen o Stanley Cupu rovněž v případě aktuálního reprezentanta Davida Kämpfa. Když před kanadskými fandy nadhodím jeho jméno, chvíli udiveně civí. „No jo, přece! Vůbec jsme si neuvědomili, že je David Čech. Vlastně ani nevím, proč ho nemáte v týmu,“ pronese vyšší chlapík s prošedivělými vlasy.
To už zase nechápu já. „Ale právě, že v týmu je, to byla celá pointa,“ přeruší trapné ticho mladší muž. Společně se hlasitě zasmějeme, po chvíli se odloučíme.
Z oné historky je víc než patrné, že pro Kanaďany není světový šampionát žádným ternem. Nesjíždějí podrobnosti o soupiskách svých soupeřů ve skupině, nedohledávají rozhovory s hráči nebo další zprávy o turnaji a jeho průběhu. Přijeli si užívat, pro ně je návštěva arény jen dílčím bodem v cestovním itineráři. Jsou rádi, že si dají pivo s hutnou pěnou, obejdou noční diskotéky, poletí spokojeně domů.
A budou vzpomínat na hostitelskou zemi, která jim zážitek poskytla. Ve Skandinávii by se pohybovali v jiných cenových relacích, na zápasy jejich Kanady by dorazil znatelně nižší počet diváků. Opravdu diváků! Nikoliv fanoušků, kteří vytvářejí hlučnou kulisu.
Když jsem v tréninkové aréně s novinářem ze švýcarského rádia probíral atmosféru, vykulil oči. „Je to něco neskutečného. Nezáleží, jaký zápas se hraje. Tohle umíte jenom vy,“ poznamenal s obdivem.
Stejně hovoří hráči, trenéři. Každý, koho potkáte a ptáte se. Nejsou to prázdná slova, fráze. Česko? Hokejový ráj.
