Příchod Slovanu do extraligy: Proč (ne)adoptovat zlobivé dítě
Slovensko bylo bratislavskému Slovanu moc malé, KHL zase příliš velká. Slavný, tradiční, úspěšný, ale momentálně nesolventní a nesoběstačný klub po neslavných koncích v ruské soutěži hledá, kam se vrtnout.
Znovuzrození něčeho jako československá soutěž možná vypadá lákavě, ale nepřineslo by žádnou nadhodnotu, natož finanční a sportovní výhody. Slovan hledá především řešení v situaci, do které zabředl víceméně vlastním přičiněním. Navíc extraliga potřebuje zeštíhlit, nikoli kynout. Připustit Slovan, to by bylo něco jako adoptovat zlobivé dítě, se všemi jeho zvláštnostmi a „špecifikami“, jak jsme o nich slýchali při bojích o pomlčku v názvu ještě federální republiky v raných 90. letech.
Nakonec to skončilo rozchodem. Tenkrát se účelově hledalo, čím se navzájem lišíme, místo toho, co máme společného. Nyní je to naopak. Přitom každý jsme už trochu jinde. A není vlastně nic zvláštního na tom, že v čele pražského magistrátu je Slovenka a jiný slovenský rodák patří k nejmocnějším lidem v Česku.
Bitvy mezi HC Lev a Slovanem v KHL dovedly rozpoutat vášně, ale zase hlavně mezi těmi, kteří se nezbavili syndromu menšího bratra a potřebují si něco dokazovat. Na reprezentační úrovni vzájemné souboje dávno zevšedněly, pokud se zrovna nehrálo čtvrtfi nále nebo o medaili. Proč tedy přibírat tým z Bratislavy? Že nám ho je líto? Pokud by to český hokej jednou udělal, ozvou se třeba Košice, které se po úprku Slovanu do KHL ocitly na holičkách. A je zaděláno na další problém.
