Litvínov hlavním městem hokeje. Opět. Jako po zlatu z Nagana
Cestu letadlem na rozhodující sedmý zápas finále extraligy s Třincem si Litvínovští mohli dovolit díky daru fanouška. Pochází z jižních Čech a klubu prý fandí čtyřicet let. Klobouk dolů, co pro tým svého srdce udělal. Jeho počin je jedním z příkladů, jak hra Vervy o hokejový trůn vtáhla a nakonec uchvátila i lidi daleko od úpatí Krušných hor, že nebyla jen záležitostí těch několika statečných na ledě, případně dalších, kteří je obklopují, i když patří hlavně a především jim.
Litvínov se stal hlavním městem hokeje, stejně jako po olympiádě v Naganu, pro kterou vypiplal osm hráčů a kam vyslal i trenéra Hlinku. Na pár dní a týdnů se stal fenoménem, žádanou značkou, novým trendem, dokonce snad i životním stylem.
Jakmile to Litvínovu konečně vyšlo, mohl si Ivan Hlinka tam nahoře přiťuknout s pánembohem za to, že Krušnohorcům titul po 56 letech v nejvyšší soutěži přece jen dopřál, i po všech křivdách, krutých zvratech a zmařených nadějích, které jejich letošní pouť doprovázely. No, třeba ho k tomu i ukecal.
Klub z nejmenšího extraligového města nikdy neopustil elitní soutěž, vychoval nejvíc hráčů pro NHL, odkud vzešlo nejvíc olympijských vítězů, k tomu početný zástup mistrů světa a třeba taky nejdéle sloužící vedoucí mužstva Miroslav Rykl. A kde předběhli dobu například v tom, že jako první u nás měli tiskového mluvčího. Pardon, referenta, Vladimír Novotný však tuhle práci dělá dodnes. Jen titul pořád chyběl.
Ale proto si ho Litvínov nezasloužil. Svému snu šel celou sezonu naproti. V play off zakopl vlastně až v šestém duelu, kdy tým rozhodila zlá půlminuk ta v Třinci, před níž měl titul pomalu doma, hlodala v něm taky křivda po švindlu s neregulérní brankou.
Jinak do sebe všechno náramně zapadlo. Po letech, kdy se v Litvínově točili víceméně domácí trenéři, dali tomu všemu přespolňáci Radim Rulík s Miloslavem Hořavou smysl a řád. Tým se přestal potácet odnikud nikam. Taky skvělý Pavel Francouz v brance, herní disciplína, pořádek v mužstvu.
Hlavní lídři šli za trenéry a ostatní vedli zdravým směrem. V domácké, až rodinné atmosféře klubu se vytvořila se parta, jakou nekoupíte. Všichni měli jasno, za čím jdou.
Pro většinu litvínovských hráčů znamená mistrovský titul vrchol kariéry. Světem protřelý Jiří Šlégr ho zařadil za triumf v Naganu, Martinu Ručinskému vynahradí Stanley Cup. Na ten nedosáhl, jinak získal všechno. A vyhrát ligu poprvé, navíc na sklonku kariéry a pro město, odkud vyletěl do velkého hokeje, to je víc, než kdyby se mu to povedlo s Třincem, Spartou, kdekoli jinde.
Po oslavách titulu přijde zákonitě kocovina. Pokud včas sundají medaile z krku a budou stejně dobře pokračovat v tom, co nastolili, nemusí se bolehlav nutně protáhnout až do příští sezony. Kouzelníka Francouze v klubu neudrží. Možná odejde Petružálek, budoucnost zvažuje Ručinský.
Litvínov je však klub s jasnou filozofi í. Nehodlá zbytečně utrácet za posily zvenčí, staví i na jiných hodnotách, než je deset tisíc korun za kanadský bod. Využil historické šance a kdoví, jestli se mu to ještě kdy povede.
Ale na další triumf už nemusí čekat tak dlouho.
