Má smysl, aby Jágr ještě hrál? NE. Měl by si přiznat, že už to nebude ono
POLEMIKA | Z minulosti známe jiné příklady, jak je takové loučení těžké. Třeba Dominika Haška, jehož odcházení by vydalo na seriál. Jaromír Jágr píše něco na ten způsob.
Přitom by měl udělat to, co celou svoji kariéru úplně neuměl: říct jasně, jak se věci mají, a že tohle je konec. Nevykrucovat se, že tedy jo, anebo vlastně spíš ne. Podívat se do občanky, spočítat kosti a přiznat si, že to už nikdy nebude ono. Zní to možná krutě, ale tak to je. Navíc další průtahy místo napjatého očekávání vzbuzují spíš shovívavý úsměv. A kdoví, kolik lidí se na to ještě třese.
Jágr měl štěstí, že se mu celou kariéru vyhýbala vážná zranění. Ano, trápila ho třísla. Ale převládaly prkotiny. A o zlomeném malíčku na šampionátu ve Vídni 2005 se popsala spousta papíru, zatímco Václav Varaďa hrál se stejným zraněním bez povšimnutí dál.
Teď to však vypadá, že tělo začíná Jágra zrazovat. Je to samozřejmě věkem i tím, že vypadl z pravidelného rytmu. Rok nehrál, od sestřelu od havířovského Sikory. Zranění však Jágrovi nezpůsobil přímo tenhle střet, nýbrž to, že místo helmy hrál v něčem, co mu hlavu ochránilo asi stejně jako rádiovka.
Čím dál víc autorit připomíná, že další návrat by mohl být nebezpečný. Pokud Jágr chce Kladnu pomoct, svůj díl práce odvede na střídačce, případně v kabině. Na ledě už navíc našel záskok, byť nastupuje nepravidelně. Tomáš Plekanec ale jistě ještě ukáže, jak umí být platný. Souhlasím s Petrem Klímou, že nezná rozumný důvod, proč by se Jágr měl vracet. Protože ví, o čem mluví.
