Když je tým NHL v Praze: jak to chodilo v roce 1989 a jaké je to dnes
Marc Crawford je i z českého hlediska tuze zajímavá figura. Ve Vancouveru hrál svého času s Ivanem Hlinkou, koučoval proti němu kanadský tým v semifinále olympiády v Naganu. Nejčastější otázka, kterou mu prý dodnes pokládají, zní, proč na nájezdy neposlal Wayna Gretzkého nebo Steva Yzermana. Taky získal tři švýcarské tituly s mužstvem Curychu a kdysi tam přivedl mladičkého Austona Matthewse, ještě než naskočil do NHL.
Třeba něco z toho by čtenáře Sportu mohlo zajímat. Nabízelo se to, Crawford patří do trenérského štábu Blackhawks. Jenže šlus. Politika klubu totiž praví, že s médii mluví výhradně hlavní kouč. Zvláštní, když v českém prostředí mluví naopak místo trenérů většinou jejich asistenti. Ale tak to prostě mají nastavené a přes to nepřejede ani drezína.
Dokonce ani výpomoc dávného známého přímo z velína zámořské ligy u mluvčího klubu nic nesvedla. Pravidla platí pro všechny a musí se respektovat. Jedno přivřené oko a výjimku hned budou chtít taky jiní. Nicméně dost věcí, které se dějí kolem návštěvy z planety NHL, ukazuje, jak se svět změnil. A nejen ten mediální.
Když v roce 1989 do Prahy přiletěli Calgary Flames, dostavil se s nimi jeden rozhlasový reportér a dva tzv. beat writers, tedy novináři, kteří doprovázeli klub všude na cestách. Mezi nimi i Eric Duhatschek z deníku Calgary Herald, už tehdy hvězda The Hockey News, dnes legenda píšící pro web The Athletic. Mluvčího klub snad ani neměl, hráče mi ukazoval Duhatschek sám a s maďarským kazeťákem je lovil od výstupu na letišti snad všude, kam se potom vrtli.
Nic nebyl problém. Cliffa Fletchera, tehdy generálního manažera Flames a otce Chucka Fletchera, dnešního šéfa Philadelphia Flyers, jsem zpovídal přímo v jeho pokoji v hotelu Intecontinental. Brankář Mike Vernon se podepisoval na fotky pro vylosované čtenáře během týmového oběda. Jiří Hrdina hráče úplně v klidu provázel Prahou a zrovna Vernon jednou svolil, že se projdeme od haly v Holešovicích k hotelu. Během cesty se svěřoval s dojmy z tehdy ještě komunistické země.
Když se teď v pondělí blížil přílet týmu Chicaga, do jiného hotelu v centru Prahy novináře napřed málem nepustili. Pak je shromáždili v salonku, aby hráči po příjezdu měli klid. Na rozhovory bylo vymezeno pět minut, člověk od ligy to pečlivě hlídal. O den později kolem mužstva Philadelphie už vládla o něco uvolněnější nálada. Ale přísná opatření platila i tam.
Je to pochopitelné. Nástupem internetu se mediální svět rozrostl. Jsme schopni vstupovat do životů slavných a úspěšných. Sociální sítě nás sbližují, ale zároveň vzdalují a odcizují. Vytratila se vzájemná důvěra. Nikdy nevíte, kdo vás poslouchá nebo natáčí. Každý jen trochu nekorektní výrok nebo fotka se kdykoli může někde objevit. V klubech hráče učí, jak vystupovat a jak mluvit, aby neřekli vlastně nic. Přibylo lidí, kteří kolem hráčů a trenérů vytvářejí těžko prostupnou clonu.
Někdy se navíc tváří, jako by nerozlišovali mezi Albany a Albánií. Všechno je profesionálnější, propracovanější, víc kontrolované. I kvůli tomu hokej možná není taková zábava, jak bývala.
Speciální Sport Magazín ke startu NHL vychází už v pátek 4. října
