Nebývá zvykem, aby se před hokejovým zápasem držela minuta ticha za novináře, jako v úterý v Plzni. Václav Jáchim (†50) měl hokej v srdci a lidi ho měli rádi. Spoustě z nás tohle pořádně dochází až ve chvíli, kdy není. Je až neuvěřitelné, kolik lidí jeho nečekaný odchod zasáhl, kdo všechno si na něho vzpomněl a byl v šoku, že velké srdce věčného optimisty se tak náhle zastavilo. Hráči, trenéři, agenti, skauti, legendy... On sám byl v hokejových kruzích legendou.
Odešel ve druhé třetině svého života, dalo by se říct hokejovou terminologií. Už nepostává před stadionem, prázdno je u stolku v press centru. Poctivec a profík ze staré, seriózní novinářské školy. Nepočítal dny ani hodiny, které svému poslání věnoval.
Díky úžasným kontaktům uměl sehnat skvělé informace, o jakých se lovcům drbů na síti ani nezdá. Měl obrovské znalosti a přehled, úžasnou encyklopedickou paměť, znal historii, o hráčích věděl první, poslední, vedl si pečlivě vlastní statistiky. Pro radu za ním chodili i ti, co byli přímo u „toho“.
Začali jsme mu kdysi říkat Véna, trochu i podle postavy z filmů s Tomášem Holým, které se odehrávají na Jáchimově rodné Šumavě. Vyrostl v Praze, ale říkal o sobě, že je „prostej kluk vesnickej“. Vždycky dobře naladěný, vstřícnou povahou si dokázal získat každého a k družnému rozhovoru by přiměl i sochu. Nerozlišoval, jestli proti němu stojí hvězda, mlaďas, známý nebo někdo, koho pořádně nezná. Se všemi se bavil stejně.
Byl všude a u všeho. Jezdil pravidelně na světové šampionáty, létal na draft NHL, sledoval velké i malé turnaje, chodil na zápasy, o kterých ani psát nemusel, navštěvoval bývalé hráče. Znal všechny a všichni znali jeho.
Zároveň byl velký sběratel autogramů, především od hokejistů. Bývalých, současných i budoucích, reprezentantů slavných i polozapomenutých, z jejichž příběhů chtěl poskládat knížku. Tolik hráčů, kteří aspoň jednou nastoupili v NHL, nikdo nemá. V Česku určitě ne.
Podepisoval hvězdy i mladíky, kteří teprve začínali. A hlavně o nich psal. „Pane Jáchim, vám dám rozhovor, kdy budete chtít,“ řekl mu David Pastrňák. Znali se, sotva se útočník začal objevovat v juniorských výběrech. Z „Pasty“ vyrostla superhvězda, ale hlásil se pořád.
Stejně tak generace jiných, třeba zlatých medailistů z juniorských mistrovství světa na přelomu tisíciletí. Na obou byl Véna jako jediný český novinář osobně. A tolik šampionátů dvacítek jako on taky nikdo z tuzemska nenavštívil. Na nikoho se nelepil, nevtíral se. Nebyl z těch, co se hned chlubí na sítích kdejakým prdem a selfíčkují s každým dvojníkem.
Jáchimovi stačilo, že ti kluci nezapomínají, může s nimi probrat hokej, popovídat si o všem možném. Nevolali si denně, ale věděli o sobě i po letech. S některými mluvil ještě minulou sobotu. Chtěli něco zjistit, pokecat. On sám ve dvě odpoledne posílal tip do ankety Zlatá hokejka.
Hokej jako vášeň, sběratelství posedlost
Záhy všechny najednou opustil. Jáchimův vliv sahal za hranice novinářské profese. Kdysi jsme u piva doporučili přes švédského kolegu Jaroslava Špačka do Färjestadu, který sháněl obránce. Dneska se pouhým kliknutím otevře celý vesmír, tehdy se internet teprve rozjížděl a informací tolik nebylo.
Jednomu trenérovi zase Jáchim vysvětloval, že hráč, jehož chce pozvat z ciziny do reprezentace, není obránce, nýbrž útočník. Občas podstrčil někoho sám. Jednak dotyčný hrál dobře a tolik se o něm nevědělo, jednak promluvila duše sběratele, chtěl si ho konečně jako debutanta zařadit své do sbírky reprezentantů. „A co tenhle?“ Drápek byl zaťat, hráče vzali. „A můžu si ho nalepit,“ mnul si ruce.
Autogramy sháněl dřív, než vydal svůj první text. Hokej a psaní o něm byla jeho vášeň, sběratelství posedlost. Právě přes tohle hobby, sbírání fotek, kartiček a hlavně autogramů se k žurnalistice dostal. Každý podpis vypravuje – tak se jmenoval článek pro časopis Gól, který jsem o něm psal. S týdeníkem začal spolupracovat jako autor, vyzobával právě ty zdánlivě okrajové věci, na které nezbýval čas a jeho náramně bavily. Časem nastoupil natvrdo.
Dělali jsme spolu taky měsíčník Hokej a z něj přešli na web hokej.cz. Připravovali jsme spolu i první hokejové ročenky, sady extraligových kartiček, booklety českých reprezentačních výběrů. Knihu o první otevřené olympiádě s účastí hráčů NHL v Naganu jsme chystali průběžně během turnaje, aniž bychom tušili, jak Turnaj století dopadne.
Pro hokej.cz pracoval Véna do svých posledních dnů. To byla jeho parketa, tam se pořádně našel. Hlavně to sypat a hrnout ven. Odpálil jednu pecku, na chvíli se opřel a drtil nanovo. Pod tlakem a s ohromným nasazením obsáhl množství práce. Nevyprávěl, kolik toho zvládne. On tu práci prostě dělal. Věděl, že je to tak správně.
Tři týdny boucháš do notebooku
Byl rovněž mistr hlášek. „Jedu na první MS, dal byste mi radu co a jak?“ „Přijedeš, otevřeš notebook, tři tejdny do něj boucháš, pak to zavřeš a jedeš do prdele.“ Jedna z jeho rad mladším...
Pokud si někdy postěžoval, spíš nenápadně. Konflikty nevyhledával, i když líbit si taky všechno nenechal a uměl vyjet. Potom člověka poklepal po zádech a řekl: „Kamaráčoft. Seš borec!“ A bylo po všem. Neznám člověka, který by o něm nemluvil hezky.
Vystudoval ČVUT, byl strojní inženýr, ale zavadil spíš o stavařinu. Jeho otec byl statik a občas ho bral na vyměřování. Jenže Vénův svět byl hokej, i když sám nesportoval. Ale pohltil ho, měl blíž k mašinám na góly než strojům na dávkování jogurtů, o nichž napsal diplomku.
Byl systematický, vytrvalý, trpělivý a pohotový jak paparazzi. Jazyky tolik neovládal, ale domluvil se s každým. Z vět typu „Skažítě kakýje nibuď pikóšky“ a „Što váši spoluhráči, kamarádi?“ se dopracoval k obstojné ruštině. Tak obstojné, že si vypěstoval rozsáhlé kontakty v kruzích KHL, znal šéfy tamních klubů i zákulisní hráče, trenéry. Oleg Znarok ho vždycky vítal jak starého kamaráda.
Obě své záliby uměl propojit. Už nevím, na kterém šampionátu dvacítek to bylo, ale to není podstatné. „Potřebuju ještě pokosit pět Rusáků. Musí vyhrát, jinak budou kyselí,“ svěřil se před zápasem o medaile. Jak si přál, tak se stalo. Večer po utkání vyrazil do týmového hotelu. „Nahrabal jsem všechny,“ hlásil spokojeně.
K tomu ještě věděl, kdo slavný se třeba objevil v doprovodu nebo mezi rodiči. Takhle jsem od něj jednou dostal tip na Raye Bourquea, jehož syn hrál na dvacítkách za Američany.
„Ještě jednou a kašleme na to,“ říkával, když jsme spolu na Vánoce odlétali na šampionát někam daleko. Ale příště jsme to dali znovu.
Už nedáme.
Témata:
úmrtí, komentář, Václav Jáchim, Olympijské hry, Plzeň, hokej, NHL, sportovní soutěž, Vánoce, České vysoké učení technické v Praze, trenér, Jaroslav Špaček, Oļegs Znaroks, Hokej na Heureka.cz
Související články
