Gudasův tovaryš a chladné princátko. Jací jsou Kanaďané v zákulisí?
BLOG Pavla Bárty | Původně měli hrát v Ostravě. Ale Kanaďané si přáli místo v pražské skupině s tím, že přivezou na šampionát to nejlepší, co budou moct. Po dohodě je prohodili s Američany. Přivezli silný tým, i když nepřijel kapitán mistrů světa z roku 2015 Sidney Crosby, s 95 body po základní části NHL nejproduktivnější dostupný Kanaďan. Ale dorazil Connor Bedard. Kanaďané začali mít nouzi o brankáře a museli sáhnout po dvojici gólmanů St. Louis Blues. Jednou třeba budeme vděční, že jsme viděli naživo Olena Zellwegera. Tovaryš, který se v Anaheimu učí vedle Radka Gudase, dostával v kanadské obraně nejmenší porci minut. Jednou z něj však může vyrůst Bedard na modré čáře.
Po trénincích sbíral puky se světovým ofenzivním supertalentem, z ledu chodili mezi posledními. Hvězda nehvězda, takhle to je všude. Zellweger nebyl mediálně tak propíraný. Tiskoví mluvčí nehlídali, kolik otázek mu bylo položeno a jestli neodpovídá moc dlouho. Zato Bedard byl od prvního dne v jednom kole. Každý si z něj chtěl kousek uloupnout, vidět ho zblízka, aby dětem jednou mohl vykládat, jak s ním taky dělal rozhovor.
Když v roce 1985 přijel do Prahy po nováčkovské sezoně v NHL Mario Lemieux, neoddělovala hráče od novinářů clona PR manažerů a nařízení. Stačilo říct někomu z doprovodu a byl váš. Ron Francis se ochotně vyfotil před kabinou a příště přidal na snímek autogram. Jednou jsem si nechal podepsat do knížky Scotta Stevense. Oplácaný chlap po jeho boku si ji pak vzal a podškrábl se taky. Pat Riggin, který přijel chytat zápasy finálové skupiny. Byl odhalen, sólíčko pro noviny.
Bedard je stejně jako tehdy Lemieux talent, jaký se hned tak nerodí. S výrazem lehce odměřeného princátka působil chladně. Jenže po výletu labyrintem mixzóny a sérii rozhovorů na podobné nebo stejné otázky by přešel humor i Jima Carreyho. Stačila by umělá inteligence nebo záznamník. Po vítězství nad Čechy ale Bedard přece jen roztál a vyloudil úsměv. Na srandičky byl dobrý Andrew Mangiapane. Rozesmát dovedl i kouč André Tourigny. Pokud se vyhrálo. „Zná zvíře, zná medvěda, zná mě,“ pravil o Dylanu Cozensovi, jehož měl pod sebou v národním týmu už popáté.
Rozhovor s generálním manažerem Rickem Nashem předjednal pro deník Sport Jakub Voráček. S někdejším skvělým střelcem se zná z Columbusu a ještě, že pomohl. Odpověď na email poslaný mluvčímu týmu nepřišla dodnes. Nashův asistent Kyle Dubas, který dělá GM v Pittsburghu, zase vzkázal, že se moc bavit nechce. Nash byl klasa. Možná měl větší pochopení, když hrál v Blue Jackets s tolika Čechy.
Časy se mění, kamer a mikrofonů se na mistrovství světa kolem hráčů ježí mnohem víc, než před čtyřiceti lety, kdy byly hlavním zdrojem informací noviny. A těch taky moc nevycházelo. Co zůstalo, že ze zámoří na šampionát moc reportérů nejezdí. Slavný Chris Johnston, který přiletěl do Prahy za The Athletic, začínal jako zpravodaj tiskové agentury. Je jasné, že Kanaďané jsou k lidem jako on vstřícnější a baví se víc, než s elévem Břežanských listů, který přišel z lekce angličtiny.
Ale všichni jsou lidi z masa a kostí. Hokejové, stejně jako novinářské hvězdy. Bylo úsměvné sledovat jiného kanadského psavce, jak si v tiskovém středisku láduje do batohu Hořické trubičky. Televizní hvězda Gord Miller zase miluje české oplatky. „Našel jsem ráj, je to obchod s potravinami v Praze a je plný tyčinek Lina, Horalky a Mila. Abych parafrázoval náčelníka Brodyho z filmu Čelisti: ‚Budeme potřebovat větší košík,‘“ napsal k fotografii na síti X. I proto sem Kanaďani rádi jezdí.
