Není příkladem sportovce s asketickou životosprávou. I na křtu autobiografie si Jiří Štajner pochutnal na tankové dvanáctce a grilovaných žebrech s hořčičí a křenem. Přesto toho dokázal, jako málokterý z českých fotbalistů. Osm let v bundeslize, dva mistrovské tituly, členství v Klubu ligových kanonýrů, účast na mistrovství světa a téměř čtyřicet startů v reprezentačním áčku. Jak je to možné?
Jednoduše. Kromě úžasného talentu, který měl daný shora, byl pracovitý, nefňukal nad každou bolístkou, uměl se o sebe od patnácti postarat a hlavně fotbal, má opravdu rád a hraje ho se zápalem. Bez ohledu na to, jestli to je za Hannover nebo za amatérskou jedenáctku při exhibici na vesnici.
Byl to Štajny, kdo ráno v Senohrabech vstával za tmy, jel vlakem do Prahy na učňák, pak běžel na trénink do Edenu a domů se vlakem vracel zase za tmy.
Byl to Štajny, kdo dvakrát překonal plicní embolii a kdo se nehroutí z toho, že si musí píchat před dlouhými cestami injekce do břicha.
Byl to Štajny, kdo se vypořádal s tvrdou konkurencí v Německu a klub si ho vážil tak, že jeho dres vyvěsil do síně slávy.
A pak je tu ještě něco: upřímnost, otevřenost a nenafoukanost. Štajny ze sebe nikdy nedělal svatouška. Co si myslel, to na rovinu řekl. Neschovával se vyčůraně za diplomatické fráze, jen aby si u někoho neudělal zle. Nezbláznil se z milionů, které se mu najednou kupily na kontě. Zkrátka, byl vždy takový, jaký je, tedy autentický.
Hodně jeho fotbalových kolegů vypadá v médiích krásně. Hezky mluví o tom, jakými jsou profíky, jak pijí vodu bez bublinek, jí zeleninové saláty a rozkrájeli by se pro mužstvo. Pak je potkáte nad ránem v baru a jejich lídrovství v kabině spočívá v tom, že mladým říkají, že kdo nejde s nimi do hospody, nepatří do týmu.
Štajnyho osobnost na křtu trefně popsal Zbyněk Štiller, prezident Slovanu Liberec: „Když jsme prodávali Štajnyho do Hannoveru, seděli jsme s jeho šéfem panem Kindem. Ten Štajnymu říkal: A naučíš se německy. On bez váhání odpověděl: Jistě. A dnes umí německy velmi dobře.“
I tohle je bohém Štajner.