Hudler se mýlí, Jalonen je hvězda. Kéž by se jí stal i Priske ve Spartě

Na tento názor má samozřejmě nezpochybnitelné právo. Zároveň však jeho prostřednictvím vypustil nebezpečný informační balonek, který ve své podstatě brzdí český sport v rozletu. Je to obecný problém, jež se netýká jen Hudlera, nýbrž řady bývalých internacionálů.

Ti jsou právem slavní, neboť mají za sebou hvězdnou kariéru, která jim nespadla zadarmo do klína. Pak se z nich automaticky stávají experti. Jenže mnoho z někdejších excelentních hráčů zapomnělo, že jejich sport se od doby, co odložili brusle či kopačky, rapidně změnil. Jde už dnes vlastně o jiný sport. Aby mu porozuměli, je třeba studovat a jít pod povrch, což se jim moc nechce. Pochopitelně existují výjimky.

Teď zpátky k Hudlerovi.

V čase, kdy by si měl český hokej, potažmo celý český sport, důkladně rozebrat, proč finský kouč Kari Jalonen dokázal po dvou a půl měsících u národního mužstva to, co před ním nedokázali jeho čeští předchůdci za deset let, přišel s verzí, že Jalonen týmu nic nedal.

Nejsem hokejový expert, proto nemůžu nabídnout precizní hloubkovou odbornou analýzu. Můžu však skládat dohromady dostupná fakta.

Kari Jalonen dorazil k české reprezentaci s jasnou představou o způsobu hry. Od své inaugurace byl vzorem v pracovním nasazení. Objížděl extraligové stadiony, sbíral informace a dělal si obrázek o adeptech na nominaci a konfrontoval je s tím, jak by zapadali do jeho konceptu. Jaromír Jágr, který byl před šampionátem proti angažování Fina na střídačku národního mužstva a preferoval českého kouče, po mistrovství konstatoval: „Nebudeme si nic namlouvat, světová trenérská škola je dál než naše. Hrál jsem dlouho v NHL, vím, o čem mluvím. Způsob trénování, práce s detaily, s videem… To je někde úplně jinde než u nás. Možná jsou dvacet let před námi. A ne všichni naši trenéři mají šanci to manko někdy dorovnat. Pokud jste ve světě nebyl, nevíte, že venku se trenér věnuje práci od šesti od rána do čtyř odpoledne. Na svém pracovišti. K tomu připočítejte další hodiny rozborů doma. Můj pocit a názor je, že pokud se tomuto stylu práce nepřiblížíme, nikam se nepohneme.“

Dobře, že Jalonen legendu činy přesvědčil k úpravě názoru. Na číslo 68 totiž lidé v Česku dají.

V Česku slyšíme, že ke změně způsobu hry jsou třeba roky, Kari Jalonen stihl principy svého stylu hry do týmu dostat v mírné nadsázce přes noc. Jeho hlavní pilíře: kompaktnost, zásada, že všichni útočí i všichni brání a všichni rychle přepínají z obrany do útoku a naopak. Pro Sport to podrobněji popisoval analytik Jakub Peslar: „5 men together - heslo, které hokej nároďáku obletělo už v přípravě, platilo i na MS. Kari a jeho tým evidentně vyžadovali okamžitý návrat do obrany a zaujmutí pozice v tvaru pro bránění.“

Těmto zákonům se museli podrobit všichni hráči, včetně největších hvězd. Nejde o nic převratného, týmová kompaktnost a součinnost je v moderních kolektivních sportech klíčem k triumfům. Tampa Bay na to dává pečeť opakovanými zisky Stanley Cupu, Manchester City opakovanými prvenstvími v Premier League.

I čeští trenéři o těchto principech často mluví, ale jen málokdo najde v sobě sílu, aby je prosadil do běžné praxe. Musí totiž překonat odpor zacykleného a pohodlného českého prostředí, které je povětšinou alergické na nové impulzy a profesionální dřinu.

Ovšem neříkejme, že to čeští trenéři nesvedou. Václav Varaďa dovedl náročností (podle jeho svěřenců rok od roku stupňující se) a hokejem postaveným na perfektní organizaci, tedy Jalohokejem, Třinec ke třem mistrovským titulům v řadě. Jindřich Trpišovský zase kompaktním, konstruktivním, běhavým a ne nahodilým fotbalem vytáhl Slavii na úroveň, že se mohla směle měřit s top kluby v Lize mistrů.

Průšvihem je, že si málokdo v českém sportu vzal z těchto podnětů ponaučení. Většina si ani nepoložila otázku: Jak to, že oni to dokázali a my ne? Zůstali na myšlenkovém módu reprezentovaným Jiřím Hudlerem. Ten uvažuje takto: „Nebýt příjezdu Pasty, horko těžko bychom se dostávali do čtvrtfinále. To vážně nikdo nevidí?“

Proč tedy David Pastrňák nebral při třech předešlých účastech na mistrovství světa medaili, ale povedlo se mu to až na čtvrtý pokus pod Jalonenem? A co se událo, když super hvězda Bostonu v utkání s Kanadou nedisciplinovaností přeskočila Jalonenovy mantinely? Byla nemilosrdně bita ona i tým.

Kari Jalonen je zvyklý, naštěstí, z Finska na jiné uvažování: neustrnout, neuzavírat se do sebe, naopak se neustále vzdělávat a hledat nové obzory, možnosti a inovace. Prostě jít vpřed a věřit své vizi navzdory překážkám v podobě karambolů (prohra s Rakouskem).

Kdyby tohle chování nemělo v zemi tisíců jezer většinovou podporu, finští hokejisté by letos nevyhráli olympijské hry a mistrovství světa. Finské akademie by nezásobovaly NHL nadějemi připravenými pro špičkový mezinárodní hokej a finské školství by neprošlo radikální reformou, jejímž výsledkem je to, že tamní studenti patří v mezinárodních testech k nejlepším na světě.

Touhle kulturou se snaží Jalonen rozhýbat český moloch. Kdyby nezískal medaili, byla by jeho mise znegována v zárodku. A kdo ví, jestli by již nebyla minulostí.

Takhle to budou mít zastánci českého klídečku od ničeho k ničemu složitější. Ovšem nejsou bez šancí, protože prostředí naslouchá spíš jim.

Stačí se podívat, jak jsme si v Česku vyhodnotili vstup fotbalové reprezentace do Ligy národů. Za výsledky si Šilhavého výběr pochopitelně zaslouží velkou pochvalu. Za kompaktní defenzivu jakbysmet. Ale zároveň by nemělo zapadnout, že parametry moderního fotbalu více splňovaly celky Švýcarska a Španělska. Oba týmy si vypracovaly více brankových příležitostí, oba měly lépe zvládnutou konstruktivní rozehrávku, oba byly schopné bleskovější málo dotekové kombinace, o individuální technice a pohybové kultuře nemluvě.

Konečné skóre zkreslily nevynucené chyby švýcarské a španělské defenzivy a podcenění Čechů, třeba v podobě větší statičnosti v ofenzivě a méně náběhů k roztrhání hlubokého bloku před Vaclíkovou bránou.

Už vůbec by neměla zapadnout permanentní snaha o simulace českých hráčů, pro což máme v tuzemsku i speciální terminologii – jít si pro faul. Tímhle směrem však mezinárodní fotbalový expres už dávno nejede. Co se děje, když se tohle přehlíží? To ukázal v Českých Budějovicích zápas české jednadvacítky s anglickými vrstevníky. Byl to střet dvou světů – kočky a myší.

Proto by českému rybníčku prospělo, kdyby ve fotbalové Spartě navázal na Jalonenovu stopu další Seveřan, Dán Brian Priske. Aby konečně nebyl pochyb o pilířích, po kterých lze s českým sportem (a společností vůbec) šplhat vzhůru. Jeden z nich správně pojmenoval i Jiří Hudler: „Štve mě, jak málo a slabě trénujeme. Ve všech kategoriích. Jenom předstíráme dřinu. Navíc nejsme pohybově zdatní, komplexní. Málokterý hokejista umí kopnout do míče, hrát tenis. Pořád si na něco stěžujeme, fňukáme, dřinu chceme očůrat.“

S tímhle naprostý souhlas.

Premium

MS v hokeji 2022

Hudler ostře proti proudu: Bronz jde za pár hráči, Jalonen tomu nedal nic

Ročník 2022/23

7. června 2022 • 16:44

Priske si staví realizační tým! Na Letnou míří vyhlášený kondiční trenér