Vrba vyvrátil Bílkův mýtus. Český tým umí hrát (a také vyhrávat)
Pod Michalem Bílkem to nešlo, pod Pavlem Vrbou ano. Fotbal zase baví Česko. Fanoušci jsou nadšení. Konečně se na to dá dívat, jásají. Opravdu. Národním tým šel pod novým koučem výsledkově i herně nahoru. A přestože musí ještě vypilovat zejména defenzivu, kvalifikaci o EURO 2016 rozjel na jedničku. Na českou reprezentaci lze nahlížet oproti předchozím ročníkům s notnou dávkou hrdosti a optimismu.
Poslouchali jsme alibistické řeči o nekvalitě hráčů. O tom, jak jsou Nedvědové, Poborští a Šmicrové nenávratně pryč a že si reprezentace musí na další zázračnou generaci počkat. O tom, jak nelze hrát vyrovnaný zápas se silnými protivníky. O tom, jak se Češi musejí smířit s tím, že někdy na velký turnaj postoupí a někdy zase holt ne.
Třeba po bezbrankové remíze s Bulharskem před dvěma lety, ze které doslova bolely oči, tehdejší trenér Michal Bílek zahlásil: „Hráli jsme to, na co jsme měli. Určitě víte, jakou kvalitu tento tým má…“
Lidé kolem Bílka přikyvovali. Mnozí však s jeho výroky nesouhlasili. A když si něco dovolili říct nahlas, ve fotbalovém prostředí byli označeni za rozvraceče. Byli ti zlí. Že prý českému fotbalu nepřejí úspěch… Bizarní, že ano? Taková byla situace v národním týmu před Vrbou.
Po Bílkovi usedl na reprezentační lavičku explzeňský trenér, kterému se po třech kvalifikačních zápasech podařilo tento mýtus (Bílkův mýtus) vyvrátit. A nejde jen o výsledky, které jsou vynikající a nad očekáváním.
Za nejdůležitější považuji fakt, že hra českého týmu má konečně systém. Při útočení se hráči přesouvají do předem nacvičených prostorů. Během zápasu vidíte více náběhů za obranu. Útočné přihrávky dávají větší smysl. Má to hlavu a patu, jednoduše řečeno. Vítězství nad Nizozemskem a Tureckem jsou pak taková třešnička na dortu.
Bílkovi hoši to nezvládali, ti Vrbovi ano. A přitom jde prakticky o totožný mančaft. Jak je to možné? Bylo jen potřeba ho seřídit, vyladit. Správným způsobem využít sílu mužstva. Zvolit vhodnou taktiku. Být aktivnější. Hráčům přesně vysvětlit, co je od nich v utkání vyžadováno. Vrba tohle umí. Potvrzoval to v Plzni, potvrzuje to i nyní.
Rozdílné je i jeho vystupování. Byť Vrba někdy přehnaně zareaguje, zejména si "oblíbil" dotazy na standardní situace a Karla Brücknera, tak především není alibistický. Má svoje mouchy (kdo ne?), ale týmu je prospěšný víc než jeho předchůdce. Přesně umí popsat, co je špatně. Co jeho týmu chybí a na čem je potřeba zapracovat. Laxnější přístup fotbalistů ve druhém poločase v Kazachstánu ho musel, myslím si, šíleně vytáčet. Na chyby ale upozorní, hráčům je vyčte, příště se nebudou opakovat.
V závalu euforie je také důležité zůstat střízlivý. Nepřipouštět si ani po třech úspěšných duelech a devíti nasbíraných bodech, že je hotovo. Jistě, poslední výkony vedly k vítězství, ale nesmíme propadat dojmu, že byly stoprocentní. To rozhodně ne. Ví to i kapitán Tomáš Rosický, jenž místo plácání po ramenou zvolil profesionální přístup. Uměl dupnout na brzdu a říct, že se český tým nesmí uspokojit. To oceňuji.
Teď to jen musí vtlouct do hlav některých mladších spoluhráčů.
