Sparta je jen soubor individualit. Proč byl Hapalův konec předvídatelný
Pavel Hapal skončil. Zdeněk Ščasný ho na lavičce Sparty nahradil. Je to tak správně?
Kdo sledoval přípravu, věděl, v jaké mizérii Letenští jsou. Nejen výsledky, ale především herní projev naznačoval, že je uvnitř týmu něco špatně. Nějaký posun po Stramaccioniho éře? Minimální, spíš vůbec žádný.
Sparťané ani po půl roce Hapalovy „vlády“ jako by nevěděli, co mají hrát. Nejsou sehraní. A vypadají pouze jako soubor poskládaný z několika lepších individualit. V kabině neexistuje týmový duch, parta. Morálka je tristní. Někteří hráči se mezi sebou nesnášejí, většina mančaftu nemůže absolutně vystát Guélora Kangu, který se mimo hřiště (vlastně i na něm) jako týmový hráč neprojevuje.
Kolektivní výkon? Součinnost? Organizace hry? Nula, nula a nula.
Můžeme se bavit, jestli Hapal ordinoval správnou taktiku, jestli ji uměl vysvětlit. Nebo zda některá jména v kádru jsou vůbec schopna taktice rozumět a plnit ji. Možná řada hráčů ani nechápala, a takový byl můj pocit z rakouského soustředění, co po nich trenérský štáb vyžadoval. Herní inteligenci šlo s jistotou spatřit jen u pár jednotlivců. Třeba u Stanciua, Radakoviče nebo Šurala.
