Na každém mistrovství světa slyšíte to samé: „Hokejový svět se vyrovnává, není slabých soupeřů. Dánové, Norové... Ti všichni už umí bruslit. Přibližují se nám.“ V reálu je to trochu jinak. Ne oni nám, my se přibližujeme jim.
Ústup z pozic v NHL budiž velkým varováním před tím, co přijde. Dřív se kluby bez českých hráčů neobešly, cpaly je do situací, kde se rozhodovalo o výsledku. Teď je takových borců méně a méně.
Světový pohár dal jasný důkaz, jak za smetánkou kulháme. To, co předvádí Kanada, je jiná planeta.
Švédsko jakbysmet. Rusové mají problém ve své povaze, ale když zapnou, měřit se s nimi taky nejde. Finsko je soubor budoucnosti.
Že Česko porazilo Spojené státy? Jasně, že je to super. Ale zároveň je potřeba myslet na to, že své nejhladovější hráče měly USA ve výběru do 23 let a navíc vedení tým vybíralo tak, aby byl velký, silný a v první řadě dokázal porazit Kanadu. Dost šikovných borců zůstalo mimo nominaci.
Až pak je Česko. Tohle není kritika hráčů, že měli víc makat a víc se snažit. Tohle byl jejich strop. Tady jde o systém, o budoucnost. Jestli teď na svazu sednou ke stolu a začnou přemýšlet, koho začít kopírovat, jakou cestou se vydat dál, tak to bude teprve ten průšvih. Česko musí mít vlastní směr. Ne švédský, kanadský, finský.
Svůj. Ten zatím vidět není.
Takže? Nebude líp. Aspoň v dalších pěti letech zaručeně ne. Na medaili z velké akce se musí sejít božský výkon brankáře, neskutečně stmelená parta, plus klika. Zkrátka něco, kvůli čemu se dostali do finále MS v roce 2013 Švýcaři. Tady je totiž momentálně naše místo. Ne vedle Kanady.
Zvykejme si.
Související články
