Jandačův nezkušený tým pro Channel One Cup? Ano. Slabý? Nemyslím si
Filmové dvojky, pokud nejde o Terminátora, stojí většinou za houby. Tahle dvojka ale docela táhla. Výběr, který dal dohromady Josef Jandač na minulou akci, uchvátil. Líbil se. A lákalo ho v hodně podobné formě vidět v akci opět. Proč? Jestli má vážně takovou sílu trápit hokejovou Evropu opakovaně. Marodka pokračování zatrhla. Točit se bude jiný film. Cože? Titanic? Nemusel by.
I když pravda, jeden příměr trochu děsí. Ilja Kovalčuk a Pavel Dacjuk vydělávali miliony v NHL, hráli na olympiádě. Oni dva budou lídry ruského výběru. Ten má jasný úkol, všechny tři soupeře čapnout, mačkat, škrtit, rozemlet, proměnit v prach a sfouknout ho z cesty a nejlépe se u toho všeho ještě hezky usmívat, ať vypadají pánové dobře na fotkách.
A za Česko vyráží na turnaj Robert Říčka, chlap ze Zlína, který ještě před třemi lety hrál za Havířov, bylo mu 24 let, jen hokejem by se neuživil a kdyby kolegům na brigádě řekl, že jednou nastoupí za reprezentaci, na tuty ho pošlou pro studený obklad.
Jenže právě v tomhle je kouzlo současného výběru. Hodně hráčů má před sebou životní šanci. První a někdo taky poslední, kdo ví. Přetrhnou se, aby ukázali, že sem patří. Neměli by nudit.
Mezinárodně nezkušený Jandačův výběr je, bez debat. Ale slabý není. Ti, co byli do teď v davu, mají najednou šanci udělat krok z řady. Už minule takovou akci předvedli Jakub Jeřábek nebo Lukáš Radil. Tahouni reprezentace na dalších deset let? Jasně ukázali, že chtějí být v první linii a třetí lajnu dávno přerostli.
Teď mohou vyskočit další, hezky bez tlaku, že je celý národ bude cupovat za to, že něco neklapne. Pořád je to „jen“ Euro Hockey Tour.
Sázka na pohyb a agresivitu
Jsem třeba hodně zvědavý na Roberta Kousala, středního útočníka s geniálníma rukama. Už mu dávno není osmnáct, přichází doba, aby ukázal, že moc šikovnějších hokejistů Česko po Evropě nemá. Lepší šanci prodat svoje umění snad ani dostat nemůže.
Zajímá mě, jak obstojí Lukáš Lhoták, který na sobě dlouhé roky maká ve Švýcarsku. Těším se na střelecký drajv Dominika Kubalíka, rychlost Jiřího Sekáče, comeback na mezinárodní scénu v podání Ondřeje Vitáska, ale taky touhu Michala Jordána ukázat Kazani, jací jsou bambulové, že ho nenechají hrát každý zápas...
Jandačova volba je v jednom ohledu fikaná. Pohyb. Sám má jasný záměr, jak by měl národní tým pod jeho velením hrát, chce hodně bruslení, velkou rychlost a agresivitu, která má jasné meze.
Nemůžete se srážet jen kvůli tomu, že s rukama nad hlavou slavíte sestřeleného soupeře, ale i každý hit má mít v systému svůj smysl. A přesně podle daného konceptu si tým zvolil a podle něj volil náhradníky za marody. S pohybem nebude problém. To je základ, na kterém se dá postavit docela velký barák.
Mohl vzít větší jména. Ale na co? Abychom se tady plácali v lednu po ramenou, že se podařilo přetlačit Finsko? Netvrdím, že ho tenhle výběr zmastí, pak přejede hvězdné Rusko a před odletem domů naporcuje Švédy do guláše. Ale když všechno do sebe sedne, zatopit pod kotlem může.
A ten název filmu pod režisérem Jandačem? Docela by mi stačili „Hanebný pancharti“, tedy záškodnický soubor, o kterém soupeři vlastně nemají šajn, jak se kdo jmenuje, ale každý si bude pamatovat, že tahle rota dovede ukuchtit pořádný masakr.
