Změna v hokejovém plánu. Z žolíků se mají stát esa
Stačil jeden zápas s Jižní Koreou a plán A, jak má vypadat sestava českého týmu, se stala zmuchlanou kuličkou papíru. Na scénu přichází dva žolíci, kteří si při zápase s Jižní Koreou museli kousat nehty, jak českému týmu drhne koncovka. Dominik Kubalík výhru 2:1 sledoval z tribuny, Martin Růžička z lavičky. Nehráli ani minutu. Teď se jejich role žolíků mění, jdou do akce. Jako esa. Hrajte Fantasy hokej na ZOH zde >>
Je brzo po jednom zápas rozbombardovat něco, co původně mělo být super? Není. Josef Jandač udělal správný krok. Olympiáda je krátký turnaj, není na co čekat. Nedá se vůbec mluvit o tom, že by Česko s Koreou vybouchlo. Tohle není na místě. Vyhrálo, proti soupeři, který se chystal na svůj životní zápas, zatímco pro národní tým byl spíš jedním z mnoha, nepřipustilo překvapení. Má tři body, co by za tohle dali Rusové po Slovensku. Jenže hlavně v koncovce chyběl větší vítr, což se nedá zanedbat. Co vyšlo s Koreou o prsa, příště už by klapnout nemuselo.
Když máte mimo sestavu hráče, kteří v sezoně dohromady nasázeli 55 gólů, byl by hřích je nechávat bokem, aby na tréninku rozchytávali brankáře. Musí do akce. Protože mít dva střelce sice na turnaji, ale vynechávat je ze hry, by bylo to samé, jako kdybyste dostali novou zimní bundu, ale do práce radši chodili ve vaťáku po dědovi, protože byste náhodou mohli vyčnívat.
Je dobře, že Česko vyčnívat chce. Pro mě je tenhle krok signál: Chceme vyhrávat!
Paradoxní je, že proti silnější Kanadě nastoupí národní s mnohem ofenzivnějšími útočnými formacemi, než s Jižní Koreou, se kterou to mělo být hlavně o gólech, o tom, jak jí nasypete tři, čtyři puky do branky a přestane kousat. Ale proč ne. Tohle je sebevědomý krok, který má dost to sebe.
Rozumně se jeví, že pohromadě zůstala čtvrtá formace s pracantem Michalem Birnerem, defenzivním dříčem Romanem Horákem a Michalem Řepíkem, který kromě dobrého pohybu může přidat i gólovou nadstavbu. A dál je všechno už jinak. Vždycky v jednom jméně, ale změnit se toho může dost.
Dominik Kubalík se z tribuny přesouvá rovnou do první řady k Janu Kovářovi s Martinem Eratem, aby ládoval na branku jejich nápady. Jeho umístění má logiku, protože lepšího centra, který umí „vyrobit“ střelce, v národním týmu nenajdete. Na dvaadvacetiletém zabijákovi už jenom je, aby si hledal ty správné prostory, zbytek už nějak vykoume Kovář.
S Martinem Růžičkou najednou dostává větší grády i druhá formace. Roman Červenka se v prvním utkání prezentoval jako útočník v nejlepší formě. Tomáš Mertl s nimi zvládne jezdit, tempo mu nebude dělat problém. A třetí útok potřeboval kyslík, s Koreou měl nejméně střel na branku, v útočném pásmu trávil nejmenší čas. Jiří Sekáč tou dávkou něčeho nového je.
Překopání sestavy ukázalo odvahu, že Česko má koule, aby soupeře přehrálo i útokem. Líbí se mi, že nikdo nechce postávat u zdi s tím, že třeba splyne s tapetou a nikdo si ho moc nevšimne a nějak se prošmrdlá k úspěchu. Tohle má grády! Nemusí to vyjít, Česko může s Kanadou prohrát. Ale je prostě dobře, že ji Jandač chce zničit tím nejlepším, co má k dispozici.
