Ten pocit mučí všechny. Česko se s nadějí upíná ke čtvrtfinále, že teď je to konečně ten správný turnaj, kdy osudový zápas na hokejovém turnaji zmákne a odrazí se k vítězné jízdě. Je šichta ten den D zvádnout, dostat se mezi TOP 4. A pak? Pak nic, i když medaile je vlastně blízko. Jako na MS v Minsku, v Praze i teď na olympiádě. Stačí přeci vyhrát jeden zápas ze dvou. Pak ale vidíte, jak byla daleko.
Nedopadlo to . Aha, to nevyšlo. Jau, znovu ne. Tenhle scénář jede od roku 2013 dokola. Hokejový nároďák je bez medaile, slaví někdo jiný. Fanoušek většinou nasupeně přepíná televizní program kamkoliv jinam, klidně by se najednou vydržel dívat i na mistrovství Asie v přípravě rýže. Někde se potřebuje uklidnit. Pokud je v hospodě, platí a jde pryč. Hokejista je opřený o hokejku a zírá před sebe. Má vztek.
Mám rád pohledy bývalého volejbalového trenéra Zdeňka Haníka na psychologii sportovce. Naposledy psal na stránkách deníku Sport o tom, jak porážka je vlastně negativní dobro. Věřím v myšlenku, že bez toho, aby si sportovec neuvědomil, proč prohrál, nemůže nikdy vyhrát. Musí chápat obě dvě strany mince. Bez porážek vítězství není a naopak. Často ten pocit, když padáte tváří na zem, posiluje.
Třeba i proto příště podáte daleko lepší výkon, protože negativní energii z poslední porážky proměníte v pozitivní, která vás žene za úspěchem mnohem víc, než když jste nikdy na hubu nespadli. To funguje na každé úrovni.
Jen jedna věc mi v tom celém kapánek hapruje. Tak si říkám, jestli toho negativního dobra nedostává v poslední době český hokej nějak moc, že už zase neví, co s ním má dělat a nejradši by ho někomu věnoval. Klidně Rusku, Kanadě, dobrovolník ať se přihlásí a přijede s kamionem.
Po ztraceném zápase o bronz se mi líbilo, jak hned po zápase dovedli hráči o výsledku a celém turnaji mluvit. Žádné zbytečné řeči o štěstíčku, že to bylo jenom o něm a příště to už přijde. Neznělo slovo kdyby. Kdybychom šli na někoho jiného než Rusko, kdyby led tolik neklouzal, kdyby se tak dal sehnat v Koreji knedlík... Nic z toho. Všechno fungovalo, ale výsledek nevyšel.
Přijde mi, že Jakub Nakládal, Petr Koukal nebo Pavel Francouz jsou už těch porážek nakrmení docela dost. Nevidím jiný důvod než hlavu, že v medailových zápasech Česko opakovaně selhává. Najednou se víc jezdí kolem mantinelů, častěji přijde alibistická střela do břicha brankáře, hlavně nic nepokazit, to se pak honí šedou kůrou mozkovou nejvíc.
Docela mám strach z toho, že postupně celé hokejové hnutí přestane umět vítězit, že najednou trenér nedostane z očí hráče tu zpětnou vazbu, jakou dostával od Jiřího Dopity nebo Pavla Patery. Takový ten klid typu: „Trenére, klid, my to zvládneme.“ Postupně to do téhle fáze spěje. Blíží se spíš doba, kdy trenéři, ať už na lavičce bude stát kdokoliv, uvidí v hráčově obličeji panický pohled jako: „A jsme v háji. My to nedáme.“ A to je alarmující. Přestáváme být na vítězné straně.
Góly
Domácí: 09:15. Martin Růžička, 46:36. Jan Kovář, 56:26. Červenka, 57:55. Červenka
Hosté: 08:57. Ebbett, 09:28. Kelly, 15:57. Roy, 45:50. Ebbett, 49:37. Kelly, 55:23. Wolski
Sestavy
Domácí: Francouz (Furch) – Polášek, Nakládal, J. Kolář (A), Mozík, Jordán, Kundrátek, O. Němec – D. Kubalík, Jan Kovář (A), M. Erat (C) – Červenka, Martin Růžička, Mertl – Koukal, Radil, T. Zohorna – Birner, Horák, Řepík – Vondrka.
Hosté: Poulin (Peters) – Lee, M. Robinson, Ch. Genoway, Noreau, Gragnani, Goloubef, Stollery – Raymond, O'Dell, Lapierre – Roy, Kozun, R. Bourque (A) – Wolski, Ebbett (A), Thomas – Kelly (C), Klinkhammer, Q. Howden – Vey.
Rozhodčí
Mayer (USA), Olenin (RUS) – McIntyre (USA), Otmachov (RUS)
Stadion
Gangneung Hockey Centre
Témata:
Česko, blog, olympiáda, Pchjongčchang, olympijské hry, sport, Kanada, hokej, Pavel Ryšavý, ZOH 2018 Korea, Hokej na Heureka.cz
