Když si vzpomenu na dvě poslední velké akce pod vedením Josefa Jandače, byl tam cítit jeden zásadní rozdíl. Na mistrovství světa v Paříži měl pod sebou hodně dobrých hráčů. Na olympiádě tým, velkou partu. Ve výsledku dopadly oba turnaje přibližně stejně. Postupně se na ně zapomene, medailové šílenství se nekonalo. Ovšem blíž k oslavám bylo ve druhém případě, výrazně. I proto, jakou měla sílu kabina.
A jak na tom bude ta v Dánsku? Dopředu netrefíte. Každopádně je mnohem těžší vytvořit silný kolektiv, kde si všichni drží palce, když do poslední chvíle nevíte, kdo vůbec pojede, když máte v dějišti turnaje o několik hráčů víc, protože z nich možná někoho napíšete na soupisku, a nebo taky ne, protože může ještě někdo dorazit ze druhého kola Stanley Cupu.
V tu chvíli se vztahy a hierarchie celé kabiny budují mnohem hůř, než když na tiskové konferenci vypálíte seznam jmen, který berete s sebou, a nazdar. Čím širší výběr hráčů má trenér k dispozici, tím víc se honí hlavou různé myšlenky.
Třeba? Co rozhoduje ve chvíli, když bude muset vybírat mezi srovnatelnými hráči. Vzít muže A, nebo B? Rozhoduje pak věk, zkušenosti, charakter? Agent?
Když nevezmeš mého hráče, skončíš. Nevzal. Skončil...
Nemusí se vám to líbit, ale tenhle problém bublal v českém hokejovém prostředí vždycky. Agent má moc. Agent dovede zařídit věci, na které kolikrát nechcete ani myslet. Hráčům i kolikrát slíbí, co všechno dovede zařídit.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
