A je to! U mládeže jsme vytvořili „Český hokejový paradox“
Sezona s experimentem, kdy se hraje v juniorské a dorostenecké soutěži prodloužení o extra bod navíc, bez ohledu na výsledek, jede na plný výkon. Manažer rozvoje ledního hokeje Slavomír Lener novinku obhajuje tím, že se akce spustila po volání od trenérů reprezentací a reprezentační komise, plus že postupně prošla i dalšími odbornými komisemi a výkonným výborem Českého hokeje. Hlavním důvodem má být, že národní tým má dlouhodobě problém s prodloužením na velkých akcích. Přitom je s tím víc problémů, než užitku.
Předně, vážně si myslíte, že umělé prodloužení proti Olomouci, Přerovu, Spartě nebo Jihlavě je to samé, jako jít ve čtvrtfinále mistrovství světa do akce proti Rusku? Jasně že není. To první je pořád jenom sranda, jeden moment. Když nevyjde, příště přichází další. Nic se neděje. Druhé je zápas, který vám do hlavy vyvrtá díru, buď máte dovednosti a silnou psychiku se s ní poprat, nebo si ani nepamatujete, ve kterém šuplíku máte doma ponožky, jak vás všechno pohltí.
Proč myslíte, že fotbalista nedá penaltu v rozstřelu na mistrovství světa, když je jinak branka tak veliká? Proč tenistka v 1. kole Wimbledonu netrefí bekhend po čáře, když jich v tréninku takhle nastřílela tisíc? A proč hokejista mine při přesilovce prázdnou branku, když za barákem by se trefil i druhým koncem hokejky? Protože nervy.
Tenhle stav vám mládežnické soutěže nenasimulují.
I kdybychom ale připustili, že ano, tak hrát prodloužení 3 na 3 za jakéhokoliv stavu není řešení. Pokud ano, můžeme přesně v daném duchu vlastně všechno posunout dál. Co když se po příští reprezentační akci zjistí, že čeští hráči nějak moc střílí po zemi? V tom případě nařídíme brankářům ve třetí třetině, ať jen klečí, postavit se je zakázáno! A co s přesilovkami? No jasně, v každém sudém zápase bude váš tým hrát celou druhou třetinu v početní výhodě, ať se to naučí. Liché utkání bráníte ve čtyřech! Pak je tady ještě ten důraz v předbrankovém prostoru a zbývá nedotknutá první třetina... Tam by se dal zakázat obráncům vstup do prostoru od kruhů k vlastnímu gólmanovi. Jen ať si útočníci pořádně osahají práci kolem brankoviště.
Takhle asi ne, viďte?
Cvičně si prostřelte koleno...
Pro mě je tohle pravidlo ten samý princip, jako kdyby se policie chtěla naučit střílet a každému svému zaměstnanci nařídila, aby si prostřelil koleno. Cvičně, ať má aspoň první zásah.
Není to podpora ofenzivních týmů, jak hlásí Lener. Leze vám z toho divné „něco“ a vlastně fenomén, který by si zasloužil místo vedle experimentu s mrtvou/nemrtvou imaginární Schrödingerovou kočkou. Říkal bych mu „Český hokejový paradox“.
V čem spočívá? Zápas skončí 2:2, je to extrémně vyrovnaná bitva, kdy se oba dva týmy tahají o výsledek, takže se jde do prodloužení. Prohrajete, máte bod, jste naštvaní, protože ten druhý byl blízko.
Teď je tady situace číslo dva. Dostanete nařezáno 1:6, zápas jde stejně do prodloužení. Ve třech proti třem dáváte gól, zápas končí, soupeř má tři body, ale vy jste získali jeden, protože se podařilo dát gól v prodloužení. Naštvaní nejste. Hráči se radují, když prohráli 1:6, druhá parta jde do šatny s tím, že vyhrála, ale nakonec prohrála, sebrali jste jí jedinečné emoce z vítězství. Český hokejový paradox. Z tabulky se vám tím pádem stává africká džungle, kde se z ničeho nic zjeví lední medvěd.
Vrcholem pak je událost, která se stala v Přerově, kdy vsetínský trenér Juraj Jurík nařídil hráčům divadlo, aby před koncem zápasu inkasovali, protože tím pádem se pro prodloužení, kde šlo o bod navíc, rušila přesilovka domácího týmu. A Vsetín si to mohl rozdat ve třech proti třem, už nebyl v oslabení.
Velení soutěže, místo aby uznalo svoji chybu a díru v pravidlech, jen rychle změnilo zákon tak, že všechny tresty se před prodloužením mažou. Jurík ovšem dostal exemplární devítiměsíční trest. O trestu pro všechny autory šíleného nápadu se mlčí. Všechno odskákal Jurík a sbohem. Konec příběhu. Ale spíš by se o něm mělo mluvit dál. Připomínat si jeden velký nesmysl.
Řeště opravdové problémy!
Místo vymýšlení nového sportu by bylo lepší, kdyby se největší české hokejové mozky ze svazu upnuly jiným směrem. K tabulkovému systému při změně klubu, k počtu týmů v soutěžích, k tomu, jak pořád máte organizace, které chtějí v mládeži vyhrávat tituly na úkor výchovy, k otrokářským mládežnickým smlouvám. A nebo třeba k vytvoření opravdu silné univerzitní soutěže, ze které by mohla vést cesta do profesionálního hokeje.
Když už se juniorský věk u hráčů v Česku snížil (mimochodem, tady se všechny ty odborné komise neposlouchaly), bylo by fajn nabídnout alternativu, kde jinde se hokejista, kterého rodiče vozí od 5 let na tréninky, může na odpovídající úrovni realizovat. Stát se dospělým člověkem, který má odpovídající vzdělání a je připraven i na jinou než hokejovou kariéru. Ale pořád nemá ani zavřená dveře do profi hokeje. Jasně, může odejít do Ameriky. Ale tohle přeci nechceme, že ne?
Krokem, kdy se snížil věk hráčů v juniorce, se možná krátkodobě dosáhne vyšší kvality a vytvoří se umělý tlak na místo. Třeba z toho vypadne něco solidního směrem k mistrovství světa dvacítek, které se hraje v roce 2020 v Česku.
Z dlouhodobého hlediska ale český hokej riskuje, že mu skončí se sportem v 18 letech průměr, což ho může zabít. Vychovávat hráče jenom pro NHL je nesmysl, z něčeho musí být živa i extraliga, 1. liga...
A teď se vžijte do situace rodiny kluka, kterému je 17 let. Hokej ho baví, ale třeba ještě nemá svalovou hmotu nebo sebevědomí. Nevyniká tak, že by za ním chodili skauti z Ameriky, jak ho čeká draft.
Takže logickou úvahou dojdou doma k tomu, aby si kluk blbnul na ledě dál, jen někde na krajské úrovni, ale pořádně se věnuje především škole. Udělá maturitu, pak zkusí vysokou.
Takhle dost hráčů hokeji uteče. Ne hned, riziko kluby poznají až o pár let později. Kdyby platila současná pravidla, třeba by hokeji protekl mezi prsty Jan Rutta, který ještě chvíli před svými 21. narozeninami nastupoval v juniorech. Nemrzelo by vás to?
