Vzpomínáte, kde jste byli v devatenácti letech? Někdo přecházel na vysokou, jiný začínal pracovat, možná jste se chtěli ještě bavit a dělali blbosti. Tohle je každopádně období, kdy máte pořád blíž k patnáctinám než ke třicátým narozeninám. Když děláte sport a slyšíte v kabině spoluhráče, který mluví o tom, že se nevyspal, protože malá má prdíky, myslíte si o něm, že spadl z jiné planety. Co to, sakra, mele?
Tak, v tomto věku kolikrát od hokejisty čekáte zázrak, že si vybuduje pevné místo v NHL, zvládne to vedle dospělých chlapů. Přestane dělat chyby a bude se jen koncentrovat na svoji práci. Pak jste logicky zklamaní, když to nevyjde. Nadšení se mění. Aha, takže ještě není hotový? Jak, že musí ještě pracovat? Sakra, on vlastně není tak dobrý, jak jsme si všichni mysleli. Tohle je i případ Martina Nečase , Martina Kauta , Filipa Zadiny nebo dřív Pavla Zachy a dalších.
Mám za to, že se extrémní nároky (nebo spíš přání) hodně pojí s dlouhodobým čekáním na úspěch. Hokejový fanoušek si ho neužil už dlouho, medaile na všech úrovních přestaly cinkat, upíná se proto ke každému mladému hráči, že on přinese změnu. Hned.
Tím se vlastně přestávají tolerovat chyby, které nutně v nízkém věku ještě pácháte. Najednou mezi lidmi slyšíte, že Nečas je přeceňovaný, Zadina těžil jen z toho, že vyrostl a měl sílu dřív než vrstevníci, Kaut není vyspělý a povedla se mu jen půlka sezony v Pardubicích. Čekání na úspěch se mění ve frustraci. Ne úplně právem.
Samozřejmě že jsou výjimky. Buď se narodíte jako hokejový génius typu Sidneyho Crosbyho, Austona Matthewse, Connora McDavida a spol. Nebo jdete do týmu, který se rozhodne, že vás prostě podrží, ať se děje, co se děje, vy postupně čapnete tempo. Třeba jako Andrej Svječnikov v Carolině či Jesperi Kotkaniemi v Montrealu. Pak hrajete NHL hned.
Nemám ovšem pocit, že by Jakubu Voráčkovi , Loganu Couturovi a dalším výrazně uškodilo, že nehráli mezi nejlepšími okamžitě po draftu. Někdo to tak má. Některé týmy to tak mají. Počkají si, chtějí vás připravit, ať hned neplavete se žraloky v moři. Plus jasně, občas to prostě nevyjde. To je život. Taky platí, že ne každý, kdo se dostane na medicínu, je po šesti letech MUDr.
Viděl jsem několik zápasů Filipa Zadiny ještě za pardubickou juniorku. Tam vyloženě těžil ze svých fyzických předností. Vzal puk, nikdo se mu na něj nedostal, projel hřiště, dal gól. Mohl hrát na sebe, užívat si svoje přednosti. Na všechno měl dost času.
V kanadské juniorce se musel vypořádat s podobnými hráči, jakým je sám, měl kolem sebe vyšší kvalitu. Tenhle rok je jeho první, kdy musí přijít na to, jak si poradit s tím, že chlap proti němu má minimálně stejnou sílu, jen si konkrétní situace na ledě prožil už tisíckrát, takže je zkušenější.
Vystřelit vždycky uměl, gól dát taky. Šance je vždycky šance, jen v ní najednou nemá tolik času a nepřijde jich třeba tolik. Tohle období je u mladého hráče o tom, aby zvládl dělat známé věci v těžším prostředí, plus začal být víc zodpovědný. Prostě jako když na FIFĚ přepnete z amatéra do profesionálního módu. Chvíli je to cvrkot, postupně vaše prsty začnou na ovladači jezdit rychleji a zvládnete ty samé finty i v rychlejším prostředí. Tohle je podobné. Může vás to otrávit, zlomit. Pak jste donuceni přepnout zase na nižší úroveň. Když se tímhle lesem prořežete, pak je z vás David Pastrňák nebo Mikko Rantanen.
