Draft je jen číslo. Tím jeho hodnota končí. V NHL stačí drobnost, v něčem vynikat
Je hrozně jednoduché podle draftových počtů posuzovat úroveň hokeje v dané zemi. Vynášet do nebes, nebo sestřelovat. Víc hráčů než minule? Jasná cesta nahoru. Menší počet? Ajaj, něco je špatně. Česka se teď týká druhý případ. Nejvyšším umístěním bylo 87. místo brankáře Lukáše Paříka, pak se dostalo už jen na dalších šest jmen. Jde o nejhorší výsledek od roku 2013.
Takže totální průšvih? Ne, nemyslím si. Spíš je to smutné, vidíte, jak o české hráče v tomto ročníku není ultra zájem. Ovšem draft je potřeba pořád brát tak, že jde o určitý žebříček (většinou) osmnáctiletých hokejistů v danou chvíli. Nikde nemáte dané, že se za tři roky věci nepřeklopí jinam. Když si na vás někdo ukázal, udělá to radost. Nevšimli si vás? Blbá zpráva. Nic víc. Nějakou výhodu má maximálně první kolo, protože hokejista má o pár procent vyšší naději, že dostane šanci se v NHL ukázat. Minimálně proto, aby klub nevypadal jako banda amatérů, která nedovede najít talent.
Ale absolutně nehraje roli, jestli na vás někdo ukázal ve třetím, čtvrtém, sedmém kole, anebo vůbec. Protože abyste se do NHL procpali, musíte být každý rok od draftu lepší. Lepší než vy sám sezonu zpátky, i než stovky dalších hokejistů, kteří si myslí na smlouvu v nejlepší hokejové lize světa.
Proto je třeba nejlepším Čechem draftu z roku 2011 Ondřej Palát, před nímž šlo na řadu 207 jiných hokejistů včetně devíti krajanů. Draft je, že si před domem otřete boty o rohožku. Start v NHL je ale pořád někde v padesátém patře. Tedy dál a výš.
Pokud propadnete sítem burzy talentů, dá se v tom hledat i určitá výhoda. Díky tomu, že jste nebyli draftovaní, můžete podepsat jako volný hráč smlouvu s jakoukoliv z 31 organizací. Stačí drobnost, v něčem vynikat. Klub NHL vždycky bude stát o výjimečné hráče, kteří budou zvládat dělat něco lépe než ostatní a šuma fuk jim nakonec je, v jakém kole draftu šli na řadu a jestli vůbec.
Ano, pak je tady ale věc, která musí být alarmující, ať si na draftu vyberou za mořem 25 Čechů, nebo jenom dva. Je tady nastaven systém, ve kterém se hráči dovedou zlepšovat? Pořád není. Takovou věc poznáte jednoduše. Spočítejte si, kolik hokejistů ze Švýcarska, Ruska, Německa, Finska nebo Švédska, které teprve čeká draft, baží po tom, zkusit se zlepšovat v českém systému. Na tyhle počty klidně můžete strčit ruce do kapes. Není potřeba je vytahovat.
Zato pokud dáte dohromady desítky mladých hokejistů v zámoří, zhruba dvacet juniorů po Evropě? Musíte se ptát. Proč nejsou doma? Odpovědí je konkurence. Doma se s ní neperete, riskujete, že zpohodlníte. Stačí jen lehce vynikat a v pohodě sbíráte starty v juniorské extralize. Chcete být lepší? Makat na sobě, ať se procpete až do fáze, že klub NHL sliní tužku a tahá papír, ať rychle podepíšete smlouvu? Jdete radši jinam. Tohle platí pořád.
Mluvit o tom, že draft 2019 byl z pohledu českého hokeje špatný, teď nejde. Jsou to jen čísla, žebříček, ne počty startů v NHL. Na hodnocení se musí počkat, třeba čtyři roky. Nakonec se taky může stát, že to může být úspěšnější ročník, než ze kterého šlo v roce 2015 na řadu dvanáct českých jmen. NHL hraje od první chvíle stabilně jen Pavel Zacha, tehdy volba číslo šest. Vedle něj vyletěl ještě Dominik Simon, volba Pittsburghu číslo 137, který si místo vydřel až časem přes farmu. Jinak stabilně NHL nehraje nikdo a to do konce třetího kola vybraly kluby čtyři Čechy. Čtyřikrát víc než teď.
