Sudí v extralize mají svoje silné krytí. Jen by si ho měli i zasloužit
Mám velkou úctu k práci rozhodčích. Děláte věc, kdy vás maximálně pochválí doma kocour, když přijde, že chce podrbat. Ani manželka ne, protože ta bude naštvaná, že celé víkendy někde jezdíte a po večerech nejste doma. Ale přes veškerý respekt k náročné profesi, je třeba si umět přiznat problémy. Chyb je moc, nestálost v posuzování zákroků bije do očí. Zápas Pardubic s Kladnem se proměnil v divočinu jen proto, že ho rozhodčí Hradil s Kikou nezvládli ukočírovat. Ujel jim. Díky Bohu, že se nikdo nezmrzačil.
Rozhodčí v extralize si vybudovali postupně velmi dobrou pozici. Po zápase o nich nikdo nesmí ani ceknout, i pípnutí je za 10 tisíc. Ano, naznačování taky. Jejich šéf Vladimír Šindler je v mediálním prostoru adresně nepéruje, mluví málo a když, tak radši obecně, než tvrdě ke své jednotce. Rozhodčích je tak málo, že by se ještě někdo mohl vylekat... Veřejně dostupné nejsou ani případné tresty a jejich chyby. Zkrátka odpískáte zápas a domů. Nikdo se nic nedozví.
V pořádku, kdyby sudí dělali svoji práci dobře.
Když jsem naťukl zápas Pardubice proti Kladnu, tak tady všechno rozjelo, když v půlce zápasu přistrčil Antonín Melka na mantinel Roberta Kousala. Byla to špinavost, po které můžete po městě za pár minut uhánět s houkačkou a modrým majákem. Kousal měl kliku. A taky v sobě nahromaděnou frustraci, takže se všechno začalo mydlit. Když pak Kousal cíleně jel trefit Nicolase Hlavu, věděl, že se bude pískat. Stejně zrychlil, ať si uleví a takhle to pokračovalo dál. Nezáleží, jestli byl na zemi Jaromír Jágr, nebo hráč čtvrté lajny. Jde o princip.
Abyste to nechápali špatně, plně uznávám právo sudích na chybu, přesněji na několik chyb během zápasu. Postavíte se špatně, něco se stane mimo hru, navíc při hokeji nelze vyhodnotit každou situaci úplně přesně ve zlomku sekundy.
Jenže pokud v souboji o puk jeden hráč málem pošle do nemocnice druhého a nikdo nic nevidí? Pro tohle pochopení hledat nejde. Bez pardonu, tohle rozhodčí vidět musí. Tím spíš, když máte odpískáno přes 700 zápasů jako René Hradil. Pokud takový zákrok pustíte, co se stane? Začne se vám to na ledě řezat, štěkat po sobě. Ve výsledku začnou řvát po rozhodčích hráči, takže sudí začnou dávat osobní tresty, jistě podle pravidel. Jen pokud si myslíte, že taková věc jednu stranu uklidní, tak ne. Před oči skáče rudá barva.
Rozhodčí ve fotbale měli problém, že je řídila (snad se dá použít minulý čas) dobře organizovaná mafie. Hokej je jinde, ten má problém. Nepodezřívám je z úmyslu, když už, tak z arogance, absence citu pro hru a nejednotného metru.
Když si rozhodčího nevšimnete, byl králem večera. Ale kdy se tohle stane? Navíc je až děsivá benevolence ve vylučování za zpomalovací fauly. Pět seker pustíte, šestou písknete. Proč tuhle ano a tamty předtím ne? Bůh ví. Jednou se jde ven za přiložení hokejky na výstroj, příště jedete na saních a nic. Hyjé, jedeme!
Ale hlavně o ničem veřejně nemluvit, vlastně se ani neptat. Mlčet, protože rozhodčích je málo, tak buďme rádi, že nějací jsou. A že jsou schopni občas navařit bramboračku, ze které se během zápasu stává postupně i držková? Hm...
Extralize by určitě pomohlo, kdyby se sudí naučili komunikovat. Nebáli se své verdikty obhajovat při zápase před trenéry, případně jim v klidu dokázali říct: „Sorry, neviděl jsem.“ Kolikrát neumí vypjaté situace řešit, spíš máte pocit, že když někde začíná hořet, oni jdou hasit plamenometem. Možná by jim pomohl mikrofon jako v NHL, aby veřejně celé hale oznamovali tresty, kdo a za kolik. Když umíte oznámit hale váš verdikt, zvládne to i s hráči a s trenérem.
Pískat hokej je dřina. Ale není dřina držet jednotný metr, jasně ctít nastavenou linii, co je faul a co ne. Protože jak kdysi dávno prohlásil o hokeji Jan Werich: „Když faul jednou je, má rozhodčí koukat na to, aby ho pískl. A když už ho pískne jednou, měl by ho písknout i podruhé. Nemá dělat, že není, jak tomu v mnoha případech je.“ Nebo to o hokeji nebylo? To je vedlejší.
