Šilhavého vratká pozice. Zopakuje se konec podle Lavičkova vzorce?
Pokud nechtěl Jaroslav Šilhavý jít na setkání s vedením Slavie po konci podzimní části sezony se sklopenou hlavou, aby si vyjasnil, jakou podporu v klubu vlastně má, nutně potřeboval urvat postup v Evropské lize. To se nepovedlo, prohra s Astanou 0:1 podtrhla marnost, která v Edenu poslední dobou narůstala. Pozice trenéra je půl roku po zisku titulu mimořádně vratká.
Jak velké šance má Šilhavý, že pro něj tíživou situaci ustojí? Přenechání postupu Astaně, která nepůsobila jako soupeř, z něhož šel velký strach, je už třetí nepříjemnou ranou během podzimu.
Připočtěme k ní obří ztrátu na vedoucí Plzeň v HET lize a pak také vyřazení s APOELem Nikósie v předkole Ligy mistrů. Vzpomínky na titul už nefungují. Šilhavý nemá v ruce moc argumentů, aby přesvědčil, že naplnil potenciál v létě štědře posíleného týmu.
Připomeňme si, že podobně na tom byl Vítězslav Lavička před třemi lety ve Spartě. Také nedlouho předtím dovedl tým k mistrovským oslavám, také se za jeho působení kolem týmu vytvořila pozitivní atmosféra, která se začala postupně rozplývat.
Zatímco u Šilhavého se v poslední době zpochybňovalo, jak týmu prospívají rotace v sestavě při nabitém kádru, Lavičkovi se zase vyčítala absence záložního plánu ve chvíli, kdy se zápas nevyvíjel ve prospěch Sparty.
Na konci podzimu přišlo vyřazení v Evropské lize. Lavička nakonec ve funkci o pár měsíců déle vydržel – ovšem jen kvůli tomu, že se během zimní přestávky nepodařilo sehnat adekvátní náhradu. Během jara se ukázalo, že to opravdu nebylo šťastné řešení, přesluhující trenér už Spartu neprobudil a stejně musel odejít.
Vypadá to, že Šilhavý má před sebou nyní podobný osud – jen dost pravděpodobně s rychlejším koncem. Cokoliv jiného by bylo nyní spíš překvapením.
