Zkáza Vinohradského divadla. Ufff, tak máme Fotbalistu roku za sebou
Vrchol televizního roku. Tím vyhlášení Fotbalisty roku nikdy nebylo. Přesto se po včerejším večeru nabízí úvaha, zda musí ceremoniál s předáváním cen nejlepším hráčům za uplynulý rok působit za každou cenu jako formalita, kterou je třeba odbýt.
Proč se musí konat Fotbalista roku? Vypadá to, že hlavně kvůli tomu, aby se na obrazovce objevila loga sponzorů reprezentace a FAČR. A aby to vidělo co nejvíc lidí. Proto se čekalo se začátkem programu až do půl desáté večer na ČT1.
Třeba s vírou, že diváci zůstanou u televize poté, co skončí další díl povedeného seriálu Zkáza Dejvického divadla, nepřepnou jinam a řeknou si: Hele, zase něco z divadla…
Jenže ve Vinohradském divadle se odehrával jiný žánr. I při občas hodně toporných televizních estrádách je v Česku vzácnost, pokud se z publika neozve sborový smích ani jednou za 70 minut. To se včera stalo. Proč se také usmívat, vždyť k tomu nebyl důvod…
Moderátor Ondřej Hejma dostal do rukou kartičky a zřejmě i zákaz odchýlit se jakkoliv od strojového scénáře se záplavou frázovitých otázek. Jak si vysvětlit, že se ptal Karla Poborského, jaký je to pocit vstoupit do Síně slávy, když vyznamenaný o tom samém mluvil pár vteřin předtím. „Tak ještě trochu sentimentu, prosím,“ prosil ho Hejma.
Při podobné dynamice večera mě napadá, že by bylo lepší vyhlásit Tomáše Vaclíka jako vítěze hned na začátku. Vidělo by to určitě víc diváků než ti, kteří se rozhodli ustát nudný průběh pozdního pondělního večera a vydrželi až do konce.
