Basketbalový úspěch s rozpaky. Tichá lví smečka nezvykle rezignovala
BLOG PETRA SCHIMONA | Olympijský boj o semifinále proti Slovincům s Lukou Dončičem a v něm místo Němců basketbalisté v dresech s nápisem Česko. Příliš troufalá představa? Nemístné očekávání po dvou ostrých lekcích od Francie a Ameriky? K jeho naplnění nebylo vůbec tak daleko, jak se mohlo zdát při pohledu na děsivé skóre po základní skupině.
Konečné součty v Tokiu ukázaly, že reprezentačním lvům chybělo 34 nastřílených (nebo ubráněných) bodů na předběhnutí Německa a vklouznutí do čtvrtfinále. Připomenu, že na úvod se slabším Íránem, který byl předem určen jako klíč k postupu, vytěžili zisk +6, přestože jejich náskok v polovině třetí čtvrtiny utěšeně narůstal k +22. Hrajeme-li na matematické kdyby, vítězství o 30 bodů mělo velmi reálné kontury. Pak by - s novým přídělem sebevědomí a živé vody - bývalo stačilo umenšit manka proti Francii a USA vždy o 5 bodů.
Tolik k číslům.
Teď k hlavám.
Výpadek ve zbytku utkání s Íránem mužstvo poznamenal, protože podobnými propady si prošlo i o tři týdny dřív v olympijské kvalifikaci v Kanadě. Tehdy se fantastickým vzepětím vrátilo do postupové hry, ovládlo ji a slavilo epochální, po celé generace nemyslitelný úspěch: návrat pod pět kruhů po 41 letech. Nejspíš uvěřilo, že podobně zareaguje i v Tokiu. Že favority přelstí, uběhá, že se pohybově, silově i dovednostmi mimořádně nadaní soupeři neubrání podcenění, že zase nastane český den D.
Tvrdé nárazy do obou titánů nabídly jiný dojem. Jako by české dlouhány zaskočilo, že nezvládnou vyrábět zázraky na počkání. Jak jinak si vysvětlit ponuré nálady na střídačce i na hřišti? Prázdné pohledy, pasivní hlasivky. Jen proto, že náskok dominantních Francouzů i Durant Boys právě atakoval dvacetibodovou, a tedy pořád přijatelnou hranici.
V Tokiu jsme viděli jiné lvy než na památném mistrovství světa a v olympijské kvalifikaci. Na obou akcích, když jim bylo těžko, se dokázali zmobilizovat. V Tokiu ne. Místo trpělivosti a stálého kousání nastal hluboký propad. Skóre i sebedůvěry. Výmluvná je bilance prvních poločasů vyjádřená číslem +1, a pak těch druhých s vykřičníkem u -50.
K tiché rezignaci přispěla i zvláštně načasovaná střídání od kouče Ginzburga, zpravidla v obdobích, kdy uspokojené velmoci stáhly k odpočinku hvězdné tahouny a umožnily poraženým něco málo z obřího náskoku odkrojit. Bylo nutné, aby obr Balvín proseděl celou poslední čtvrtinu s Francií? Nebo aby závěrečné tři minuty s USA strávilo na ploše trio Sehnal, Vyoral, Palyza? Nemířím na konkrétní jména, ale na náhradníky náhradníků, kteří dostali společně důvěru ve chvíli, kdy tým stále držel sice chatrnou, ale pořád ještě postupovou naději.
Chyby, ke kterým vás donutí silnější protivník, jsou akceptovatelné. Jenže se množily, podobně jako v kvalifikaci, i ztráty míčů lehkomyslné, jichž se tým předloni v Číně prostě nedopouštěl. A když se to navíc potká s protistranou, která všechny kiksy bezpečně trestá, je zle. Během tří duelů nasekali Češi 47 ztrát, jen tři týmy chybovaly častěji. Jestli byla na vině víc fyzická únava, špatná komunikace nebo výpadky koncentrace, si musí vyhodnotit hráči a trenéři.
Stejně jako to, že ve skvělé formě se ukázal jenom nejvyšší muž sestavy Balvín. K němu se obvykle přidali dva, tři muži, většinou z okruhu Veselý, Satoranský, Auda, Schilb. Ale ve společnosti tolika es NBA jich bylo zapotřebí víc a hlavně stabilně. Navzdory bolavým tříslům, příkladné obětavosti a kupě asistencí by se hodila přesnější ruka lídra Satyho (nejen při třech zahozených trestných hodech v koncovce s Francií) a narychlo povolaného snajpra Jelínka, a ještě víc Bohačíkova odrůda ročníku 2019. Bolestně scházely univerzální kvality zraněného kapitána Hrubana i svaly dalšího maroda Kříže. Za zmínku stojí chabá úspěšnost trestných hodů 57,4 procent.
Zatímco postup na olympijské hry vytasili basketbalisté z říše snů, postup do play off vycházel z reality. I na základě kontinentálních kvót v obsazení turnaje. Ne náhodou za Čechy skončili oba zástupci Asie a jediný z Afriky. Co by za naše stesky dali Srbové, Litevci, Rusové, Brazilci, Turci… A ano, i Kanaďané a Řekové, jimž semknutí lvi zabouchli olympijská vrata před nosem.
Národní tým se teď právem těší na domácí skupinu a velké věci při EURO 2022. Olympijské loučení po základní skupině není selhání, ale ohromná škoda. Protože budeme velmi pravděpodobně dlouhé roky, možná i dekády, čekat, až se český basketbal na olympiádě objeví znovu. Jestli vůbec.
