Finále EURO 2021 očima Lahma: Národní identita a výhoda domácích týmů
„Pohledy fotbalisty“ je sloupek Philippa Lahma v německém internetovém magazínu Zeit Online. Kapitán mistrů světa a turnajový ředitel EURO 2024 v něm analyzuje fotbalová témata a hovoří o jejich strategické důležitosti pro společnost, ekonomiku a politiku. Sloupek je publikován v několika evropských zemích ve vybraných médiích, mezi která patří i deník Sport. Dialog s Lahmem vede sportovní redaktor Zeit Online Oliver Fritsch, pro Sport a iSport.cz přeložil David Pávek.
EURO 2024 hostíme v Německu, přirozeně se tak hodně zajímám o to, jak hraje a vypadá domácí tým. Pro atmosféru celého turnaje je důležité, aby hrál statečně a šířil optimismus. Aby měl ve svém středu postavy, se kterými se fanoušci mohou sžít. Aby bylo znát, že hraje doma.
V roce 2021 jsme na turnaji rozprostřeném po Evropě poznali několik hostitelských zemí, a dvě z nich to dotáhly do finále. Anglii dotáhlo k úspěchu přes pět zápasů ve Wembley neuvěřitelné nadšení jejich krajanů. Anglická jedenáctka sází na úžasnou atletičnost a sílu v hlavičkových soubojích – takový fotbal známe z Premier League i anglické historie.
Kouč Gareth Southgate dává svému týmu dvě věci. V otevřeném dopise národu, ve kterém hovoří i o problému rasismu, jasně ukázal, že pozici národního trenéra vidí jako sociální misi. A jeho tým věří v jeho sportovní taktiku, která zní: „Nikdo proti nám jen tak nedá gól.“ Anglie inkasovala jedinou branku, v semifinále s Dánskem.
V útoku může Southgate sázet na mnoho talentovaných hráčů. Nade všemi ční Raheem Sterling. Taky je zajímavé, jak dobře využívá hráče z klubů, které nepatří do „velké šestky“ – konkrétně z Leedsu, Aston Villy, West Hamu a Evertonu. I to posiluje anglickou identitu.
Soupeř Anglie ve finále je velkým vítězem tohoto turnaje. Od výkopu prvního zápasu v Římě na nás Itálie dělala dojem jednotného družstva, které poráží soupeře jasným přístupem. Tento tým kombinuje starou italskou přednost, bránění (které bylo potřeba hlavně v semifinále se Španělskem) s mezinárodními elementy.
Itálie nespoléhá na catenaccio, v poslední době se často dostává do držení míče na soupeřově polovině. Přerůstá to, co známe ze Serie A. Pohyblivá záloha ve složení Marco Verratti, Nicolo Barella a Jorginho je v kontaktu s míčem jen krátce. To dává hře plynulý chod.
Takticky jsou nejlepším družstvem na turnaji, jejich jedenáctka hraje skoro tak pospolitě jako klubový tým. To je úžasný úspěch Roberta Manciniho a jeho hráčů. Na jeho pozápasových vyjádřeních poznáte, jak je s týmem sžitý. Itálie hraje přesvědčivě. Stará fotbalová velmoc se vrátila.
I Dánsko bylo přesvědčivým domácím týmem. Na stadionu Parken v Kodani interpretovali restrikce proti koronaviru velmi liberálně. Ale kdo by Dány špinil za euforii poté, co na samém začátku turnaje odvrátili katastrofu s Christianem Eriksenem? Když byl na hřišti resuscitován, všichni hned věděli, co je v sázce – a všichni si oddechli, když byl zachráněn. Navzdory dvěma porážkám se z tohohle týmu stala jednotná síla s diváky v zádech.
V následujících zápasech o všechno předvedli nespoutané výkony, vyloženě oslavu fotbalu. Jejich hvězdy Martin Braithwaite (FC Barcelona) a Pierre-Emile Höjbjerg (Tottneham Hotspur) svými energickými náběhy a zápalem do soubojů ukazují národní jednotu. Prostě vypadají a hrají jako Dánové. A jejich země je oslavuje.
Fyzická hra, bojovná mentalita, týmový duch – to jsou klasické vlastnosti Dánského Dynamitu. Pod trenérem Kasperem Hjulmandem, který je oblíbený v týmu i v rodné zemi, a jehož styl je založený na Johanu Cruijffovi a Pepu Guardiolovi, se Dánové, skandinávští Brazilci, přiblížili svým slavným chvílím v 80. letech a začátku 90. let. Pára jim došla až v semifinále proti fyzicky silnější Anglii.
V Seville zase každý Španěl automaticky poznal svůj tým. Španělský fotbal je úspěšný díky jasně nastavenému tréninkovému plánu – od U15 po áčko všichni hrají technický, kombinační fotbal. Tým Luise Enriqueho měl tentokrát trochu pomalejší rozjezd a v závěrečné fázi mu chyběla efektivita. Ale v posledním zápase skupiny si to vynahradil výhrou 5:0 nad Slovenskem.
Španělé ze všech týmů na turnaji nejvíc hráli s míčem u nohy, a i letos přivezli úžasné fotbalisty. Je velmi pravděpodobné že , Dani Olmo, Ferran Torres, Rodrigo či Mikel Oyarzabal jednou půjdou ve šlépějích Xaviho, Andrése Iniesty, Xabiho Alonsa nebo Fernanda Torrese. Tentokrát těsně padli v semifinále, ale už teď je jasné, že na MS 2022 v Kataru či EURO 2024 v Německu jistě nespadnou pod svou obvyklou úroveň.
I jiné týmy inspirovala výhoda domácího prostředí. Maďaři se v Budapešti ukázali jako kolektiv, který brání svou branku a číhá na šanci. Nizozemce fanoušci v Amsterdamu tlačili k tradičnímu útočnému fotbalu. Všechny tyhle příklady ukazují hodnotu národní fotbalové identity a Evropského šampionátu. Je to hravá soutěž mezi státy, co neustále vyjednávají o své koexistenci.
Německo, má rodná země, také mělo možnost profitovat ze statutu jednoho z hostitelů během tří zápasů v Mnichově. Ale uspělo jen při výhře 4:2 nad Portugalskem. V osmifinále proti Anglii naší jedenáctce chyběla potřebná dynamika a odhodlání. Hierarchie v týmu nebyla rozeznatelná.
Jistě to nebylo kvůli potenciálu hráčů. Však se stačí podívat na jejich kariéry. Většina německých reprezentantů hraje za top kluby, mnozí z nich už vyhráli Ligu mistrů, někteří i mistrovství světa. Německo nemá problém s kvalitou hráčů a talentů. Důkazem budiž to, že letos opět vyhrálo EURO U21.
V posledních třech letech ale brzké vyřazení z MS 2018 a eliminace v osmifinále tohoto mistrovství Evropy způsobily ztrátu fanouškovské důvěry – jak ve výkony týmu, tak, samozřejmě, v organizaci svazu.
Joachima Löwa teď nahradí jeho bývalý asistent Hansi Flick, který vyhrál za rok a půl coby hlavní trenér Bayernu šest trofejí. Bude muset spoléhat na mladší generaci a přerozdělit úkoly, a to už v září na začátku kvalifikace MS. Vítězové Ligy mistrů Antonio Rüdiger, Niklas Süle, Leon Goretzka, Joshua Kimmich, Serge Gnabry, Kai Havertz a Timo Werner můžou posloužit k vytvoření kostry obrany, zálohy a útoku.
Gareth Southgate a Roberto Mancini nám dali příklad. Za pár let vyvinuli pro své týmy styl hry, který je přímo adaptován na jejich zemi a hráče. Southgateovi se také podařilo přesvědčit své štědře placené hvězdy, že dělají mnohem víc, než jen hrají fotbal. Dává jim i sociální zodpovědnost. To tvoří identifikaci.
Za tři roky bude na řadě Německo. EURO 2024 může také být atmosférická oslava, ve které se domácí tým veze na stejné vlně jako zbytek země. Takový je letošní turnaj, který je úspěšný navzdory všem příkořím. Ve finále se potkají dva týmy s nezaměnitelnými národními styly. A celá Evropa chce vědět, který z nich vyhraje. Formát EURO funguje. Všichni to vidíme.
