Osm dní, které změnily českou reprezentaci. Ale je na čem pracovat
Národní tým má na čem pracovat. To je bez diskuse. Po porážce s Ukrajinou lze zcela jednoznačně konstatovat, že na všech aspektech hry. Přesto by nepříznivý výsledek a konec ambic na prvenství ve skupině Ligy národů neměl začernit velmi podařenou práci, která se realizačnímu týmu v čele s Jaroslavem Šilhavým za jediný týden povedla.
Silně kritizovaná současná generace není na odpis. To je asi nejcennější zjištění. Soubor nového šéfa Dočkala předvedl z hlediska organizace hry kvalitní představení na Slovensku. V Charkově, byť to z konečného výsledku není vůbec poznat, se výrazně zlepšil v přechodové fázi a genezi gólových příležitostí.
Co Šilhavému nelze upřít – kromě mnohokrát opakované a omílané proměny atmosféry – je velmi citlivé a přínosné personální okysličení týmu. Náramně se povedlo zařazení Davida Pavelky do středové řady. Obstál v Trnavě, výrazně zaujal výkonem na obou stranách hřiště v Charkově. Bývalý kouč Karel Jarolím jeho schopnostmi téměř opovrhoval, nový trenér si ho nekompromisně prosadil do základní sestavy.
Oba zápasy prakticky bez chyby zvládl Ondřej Čelůstka, v Matěji Vydrovi našlo mužstvo nesmlouvaného bojovníka, jenž až ještě více pochopí a zažije principy hry reprezentačního týmu, stane se mnohem zajímavějším prvkem v sestavě s ambicí stát se rozdílovým hráčem.
Osm uplynulých dní změnilo reprezentaci a nutně muselo vzbudit mezi fanoušky vlnu střízlivého nadšení. Mužstvo je konečně na správné cestě. Pomalu nachází vlastní herní šablonu a tvář. Partie se Slovenskem i Ukrajinou dávají naději, že ji za několik měsíců najde.
Pak by se ke kvalifikaci o mistrovství Evropy mohlo hledět s umírněným optimismem.
