Díky za odvahu, madam Viktorie. Byť taková porážka vždy bolí
Před lety dostali klepec na Bayernu, před třemi týdny schytali pět ran za uši i v Římě. Pokaždé to byl poměrně žalostný pohled a ošklivý zážitek. Plno chyb v obraně doprovázených bázlivostí v ofenzivním snažení. Ruku na srdce, něco podobného se čekalo i na Realu, byť je v současnosti do madridské chlouby zahryznutá pořádná krize.
O to povznášející je zjištění, že Plzeň sehrála na San Bernabeu suverénně nejlepší partii v měřeních s elitními týmy Ligy mistrů. Ano, prohra vždy bolí, ke všemu o další procenta uzemnila její šance na postup do jarních kol evropských pohárů.
Ale mnohem důležitější je fakt, že s Realem sehrála otevřenou partii. Nesnížila se k tuhé a bezduché defenzivě, naopak se sebevědomě pouštěla do štiplavých rejdů v rozhárané obraně domácího superfavorita.
Plzeň nabídla návod, jak se i sebekvalitnějšímu soupeři pořádně podívat na zoubky. Být aktivní, přímočarý, neustále v pohybu a v nabídce. Kousat, škrábat, dloubat do žeber. A když to ve finále nepřinese body, odnesete si náramný pocit, že odvaha za to stála.
Dále je na místě ocenit Pavla Vrbu. Velmi zajímavě a zdařile zamixoval sestavou. Tah s Milanem Havlem v záložní formaci vyšel na jedničku. Stejně tak s ponecháním tradičního a zažitého systému se čtyřmi obránci.
K maximální spokojenosti chyběl jen lepší výsledek. I tak to bylo na nejblyštivějším evropském pódiu velmi povedené představení.
Prostě práce hodná českého mistra. Díky za ni, madam Viktorie!
